A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Norsko - Cestopisy

Norsko 2014

Cestopis z okružní jízdy po jižní části Norska v srpnu 2014 po vlastní ose a bez cestovky. Trasa byla zvolena od přístavu Kristiansand, nejjižnější místo Norska - Lindesnes, dále podél pobřeží až k Trondheimu a vnitrozemím zpět do Osla. V rámci podniknutého výletu byly navštíveny hlavní turistické cíle - Lindesnes s majákem, zaklesnutý kámen Kjerag, Stavanger, vyhlídková plošina Kazatelna - Prekestolen, výčnělek ze skály Trolltunga, Husendalské vodopády - Mnichovy schody, Voss, Bergen, Laerdalský tunel - nejdelší na Světě, Vettisfosen, Jotunheimen s Galdhopigenem, jezero Gjende a hřeben Besseggen, Lom s kostelem Stavkirke, ledovcový splaz Briksdalsbreen, vyhlídka Dalsnibba, fjord Geiranger, silnice Trollstigen, Atlanterhavsveinen - Alpská mořská cesta, Trondheim, pižmoni v Dovrefjell - Sunndalsfjella, NP Rondane, Oslo. Na cestě tam byl v Dánsku navštíven maják Lonstrup a využit trajekt Hirtshals - Kristiansand, na cestě zpět Øresundský most a Kodaň s navštívením Malé mořské víly.

Na úvod cestopisu bych chtěl předeslat, že naše cesta po Norsku v srpnu 2014 začala vlastně zcela nepřímo už v roce 2010. A to, když čtyři kamarádi ze Syřenova vyrazili autem na vysněný výlet na sever a následně umístili svůj cestopis na tento server. Po jeho přečtení mne myšlenka na podobnou cestu již neopustila a příprava začala koupí mapy a nastudováním trasy kolegů - cestovatelů. Následovalo zakoupení průvodců, podrobnějších map, ještě podrobnějších map a nakonec průběžně sledování informací na netu. Na konci plánování jsem byl ale rád, že už jedeme. Neustále se objevovaly nové a nové lokality, další přírodní zajímavosti a už to vypadalo, že nebude stačit měsíc a to jsme pořád jen na jihu Norska.
Den první, čtvrtek 31. 7. (ČR - Hřensko - Německem okolo Drážďan, Berlína a Hamburkem - německo-dánská hranice) Po práci se postupně sbíráme po cestě do včera sbaleného a natankovaného auta a vyrážíme směr Německo, dánský maják Lonstrup a přístav Hirtshals se šestihodinovou rezervou podle GPS k plánovanému odjezdu trajektu do Norska.
O první půlhodinu přicházíme hned na úvod v již kompletní sestavě, když se zrovna rozhodli správci našich silnic položit asfalt v nejužší zatáčce ve vesnici, kde se nic jiného, než čekat, nedalo. Naštěstí se nic podobného již za celou trasu nestalo a tak po 4,5 hodinách non-stop jízdy v Hřensku opouštíme ČR, za Drážďanami se napojujeme na dálnici, jednou tankujeme, vyhýbáme se Berlínu, Hamburk projíždíme o půlnoci naprosto sami a ve dvě hodiny po půlnoci překračujeme hranice Dánska. Na první benzinové pumpě si dáváme dvě a půl hodiny spánku.
Den druhý, pátek 1. 8. (Od německo-dánských hranic - Lonstrup - trajekt - Lindesnes - Haegebostad) Se značnou časovou rezervou se o půl páté přesouváme blíže k pobřeží a hledáme plánovanou lokalitu - maják před vesnicí Lonstrup na pobřeží. U majáku je parkoviště, na kterém lze i bivakovat, ale to zjišťujeme až na místě. Příště bych dojel až sem, abych mohl zachytit neskutečně rychle se měnící ranní světlo v mnoha náladách. (Možná se to podaří příští rok cestou na Island.) Zřejmě je to dáno severnější polohou, mořským pobřežím a ročním obdobím…. Procházíme se po písečných dunách, fotografujeme opuštěný maják, který bude postupně zavát pískem. Po krátké snídani se přibližujeme posledních pár kilometrů k přístavu, kdy cestou ještě potkáváme větrné mlýny. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli nejsme v jiné zemi.
Těsně před přístavem tankujeme až po hrdlo, pak už se jen po vyfasování zelené cedulky s písmenem K zařazujeme do jedné z cca 25 linií a čekáme na trajekt. Auta s písmenem B (Bergen) se řadí na druhém konci parkoviště velikosti náměstí v Českých Budějovicích. Linie se poměrně rychle plní a v momentě, kdy připlouvá trajekt z Norska, je parkoviště zcela zaplněno, zatímco z útrob trajektu se začíná linout had aut, karavanů a nakonec i kamionů. Trochu nám vrtá hlavou, jak se tam všechna auta mohla vejít a ještě více nám vrtá hlavou, jak se všichni vejdou dovnitř. Dostáváme pokyn k nalodění. Procházíme si horní palubu a zjišťujeme, že zdaleka všichni ještě stále nejsou ani na parkovišti. Auta stále přijíždějí jakoby na poslední chvíli. Ještě dorazí tankovací flotila tří kamionových cisteren na doplnění nádrží trajektu (přemýšlím, jestli by se to dalo za život projezdit) a přesně na čas vyrážíme. Při plavbě odpočíváme a nakonec kupujeme v palubní samoobsluze paletu coly, kterou si pak dáváme jako vrcholovou nebo cílovou.
Přesně načas dorážíme i do přístavu Kristiansand. Při vylodění se najednou nahrnou auta do zúžené pravotočivé zatáčky a následně probíhá celní kontrola tak, že na kraji stojí celník a celnice a všichni pouze projíždějí. (A to byl hlášen očekávaný teroristický útok v zemi.) Někteří se řadí do fronty na proclení dovezeného zboží. My nic takového nemáme a tak projíždíme z přístavu a po silnici E39 jedeme až do Vigelandu. Hned za městem na nás dýchla severská atmosféra. Jednak krajiny, jednak dřevěných domů a styl jízdy v Norsku. V klidu a pomalu, nikdo nespěchá, netroubí, neukazuje si na hlavu apod.
Ve Vigelandu uhýbáme doleva na silnici č. 450, která nás zavede až na Lindesnes kap s majákem. Na nejjižnější části Norska navštěvujeme místní kavárnu s kávou v ceně vstupného, maják a jsme diváky cyklistické soutěže místní mládeže. Původně jsme měli v plánu stanovat někde v blízkosti majáku, ale rozhodujeme se přesunout dále, resp. blíže k zítřejšímu cíli. Vracíme se silnicí č. 450 do Vigelandu (rodiště sochaře, na jehož sochy se jdeme podívat na konci expedice v Oslu) a dále pokračujeme po E39 a odbočujeme na silnici 43 a pokračujeme dále na sever.
Před místem dnešního noclehu nám těsně před autem přebíhá losí mládě. Losice zřejmě byla už za silnicí, ale tohle mládě se nám rozhodlo zprostředkovat adrenalinový zážitek hned na začátku. Brzdíme a zjišťujeme, že najednou je v kufru spoustu místa. Kdyby se to stalo hned u domu v Čechách, mohli jsme si vzít gril, flašinet a dětský kolotoč.
Nakonec po vzrušení s velmi těsným setkáním s norskou faunou nacházíme místo na spaní u vedlejší silnice č. 751 s kulisou jezera jako na velkoplošnou tapetu. V noci prší, ale stany to zvládají a někteří spí tak, že o ničem neví.
Den třetí, sobota 2. 8. (Haegebostad - Kjerag - jezero Ragsvatnet) Ráno se probouzíme do umyté přírody, hygiena v rámci možností a po snídani pokračujeme po silnici č. 43 a dále po silnici č. 42 do Tonstadu a dále po silnici č. 468 k jezeru Svartevatn. Cestou narážíme na lokalitu Dorga s velmi zajímavým útvarem, kde voda vymlela hodně těsnou soutěsku. Dále pokračujeme místní silnicí č. 975, ze které uhýbáme doleva na silnic č. 986 - Lysenvegen. Děláme si krátký výšlap u jezera Akslaråtjørna nasát severskou atmosféru a pak už sjíždíme silnicí č. 500 na parkoviště u chaty Øygardstølen. Toto místo je výchozí bod na zaklesnutý kámen Kjeragboltn na vyhlídce Kjerag. Po trojím vystoupání a trojím klesání, po zdolání hřebene Stordalen dorážíme na vyhlídku. Nafotíme 715 m vysoký vodopád Kjeragfossen, zaklesnutý monolit a pak se přesouváme na vyhlídku Nesatind. Na kámen jsem si stoupl, sednout či stoupnout na Nesatind jsem odvahu nenašel. Cesta tam trvá přibližně dvě a půl hodiny a téměř to samé nazpět. Protože nám ujela poslední loď do Stavangeru, vynecháváme sjezd po horské klikaté silnici do Lysebotenu (někdy příště) a od parkoviště se vracíme cestou č. 500 a 986 na silnici č. 45 a jedeme nocovat ke Stavangeru. Nakonec táboříme u křižovatky silnic 45 a 285 u jezera Ragsvatnet. Den čtvrtý, neděle 3.8. (Jezero Ragsvatnet - Stavanger - Preikestolen - Latefossen - Tyssedal) Snídaně u jezera a balení je v příjemné teplotě a pohodě a už jedeme na výlet po silnici č. 45 a E39 do Stavangeru. Zaparkujeme v parkovacím domě v přístavu. Procházíme si přístav, historickou zástavbu Gamle Stavanger a nacházíme katedrálu Domkirke. Bohužel, částečně v rekonstrukci.
Odpoledne vyrážíme kousek zpátky po E39 a uhýbáme na Lauvvik, silnice č. 13 a z Lauvviku do Oanes absolvujeme první vnitrozemský trajekt. Pokračujeme až na parkoviště na začátku pěšiny na Prekestol (Preikestol). Čeká nás dvouhodinová túra na vyhlídku Kazatelna. Cesta je trochu kratší a i na stoupání a klesání příjemnější. Na cestě tam zmokneme. Norové ani nevytahují pláštěnky a je pravda, že na Kazatelnu docházíme usušeni vlastním teplem. Na Kazatelně je lidí jako na Václaváku. Po hodině strávené fotografováním se vracíme zpět. Ale ve stejném místě zmokneme tak, že nepotřebujeme sprchu, v botách malá jezera a ze stružek v těsné blízkosti cesty jsou regulérní potoky. Pozdě jsme zjistili, proč Norové tentokrát pláštěnky vytáhli. Naštěstí je to poslední déšť za pobytu v přírodě po celou dobu.
U auta se kompletně převlékáme do suchého i spodního prádla a pokračujeme dále po silnici č. 13 k vodopádu na řece Flesåa za městem Nesflaten a před hranicemi krajů Rogaland a Hordaland. Název zřejmě nemá. Je sice 21 37, ale světlo jako ve dne. Za hodinu dorážíme ke známému vodopádu Latefossen také přímo u silnice. Zastavujeme jen krátce a o půlnoci dojíždíme k jezeru Ringedalsvatnet. Na parkovišti marně hledáme místo na stanování. Před odjezdem vidíme přicházet trmácející se postavu, která sotva dokáže otevřít dveře od auta. Po chvíli dorazí druhá se snad ještě horším stupněm únavy. Moc nechápeme, ale ono je to snad i dobře, jak se později ukáže. Sjíždíme tedy zpět do města Tyssendal a spíme u silnice za tunelem. Den pátý, pondělí 4. 8. (Tyssendal - jezero Ringedalsvatnet - Trolí jazyk (Trolltunga) - Kinsarvik) Ráno se sice probouzíme díky projíždějícím autům, ale to nám nevadí, protože chceme vyrazit co nejdříve. Po snídani se vracíme zpět do výchozího místa u jezera Ringedalsvatnet. Co nejdříve vyrážíme na túru, která začíná příkrým stoupáním podél lanovky, která ale nejezdí. Následuje už poměrně rovinatý terén a občasnou lávkou, občas mokrá místa zcela rozšmajdaná od tisíce turistů. Na trase je značení pomocí cedulek na každém kilometru s informací, kolik jste ušli a kolik Vás čeká. Někdy působí příjemně, občas nikoli. Po vystoupání do oblasti s mnoha krásnými rekreačními chatami se přivalila mlha. Naštěstí je tolik znalých lidí směru a mužiků, že není problém jít a nezabloudit. Největší mlha je asi v polovině trasy, čímž se krajina zcela zahalila.
Po 11 km treku dorážíme na vysněný cíl - kamenný útvar Trolltunga. Naštěstí mlha je trochu řidší, ale jezero pod jazykem vidět není kromě několika vteřin. Po odpočinku, vystání fronty na pár fotek na jazyku vyrážíme na cestu zpět. Po hodině pochodu se mlha dokonale zvedla a my zjišťujeme, že na cestě tam jsme prošli pár metrů od cca 500 m srázu k jezeru, o jehož existenci jsme v mlze neměli tušení. Další nezapomenutelný zážitek nám poskytují ruští turisté. Vyráží pozdě odpoledne na celodenní trek a navíc se svetříkem v ruce a v polobotkách s podpatky. Dorážíme k autu po absolvování poměrně náročného sestupu podél lanovky. Nohy už slušně bolí a každý kámen na cestě je cítit. Nutno podotknout, že i Norové v polovině přestávají mluvit a poskakovat jak kobylky luční. Teprve nyní víme, proč včera před půlnocí přišli dva turisté a sotva otevřeli dveře od auta.
Provádíme hygienu na komfortních sociálkách, i když na sprchování nejsou uzpůsobeny. Pak se již jen přesouváme po silnici č. 13 do Kinsarviku, kde nacházíme krásnou louku za objektem místních technických služeb, jako stvořenou pro spaní.
Den šestý, úterý 5. 8. (Kinsarvik - Husendalenské vodopády - Voss - jezero Øyjordsvatnet) Ráno se probouzíme do krásného dne. Po obloze se prohání velké mraky, ale je velmi příjemná teplota. Ráno si procházíme Kinsarvik s historickým kostelem, navštěvujeme turistické informace a na mapě města jsme si našli cestu co nejblíže Husendalenským vodopádům, známé jako Mnichovy schody. Přeci jen nás po včerejší túře bolí nohy. Nakonec dojíždíme až k poslednímu vodopádu, u kterého je vodní elektrárna a parkoviště, i když asi ne moc oficiální, ale zákaz vjezdu zde není. Vyrážíme dále pěšky a obdivujeme jednak vodopády, tak i magické krajiny. Postupujeme pomalu nahoru, odpočíváme v rámci možností a docházíme až nad druhý vodopád, odkud pozorujeme nejvýše umístěný vodopád a pomalu se vracíme k autu, částečně i po nové lesní cestě kopírující pěšinu podél vodopádů.
Od Kinsarviku se přemísťujeme do Vossu a využíváme nový most přes Eidfjorden. Zde poprvé a naposledy zažíváme trochu zdržení na posledních úzkých úsecích silnice. Přeci jen, když se potká kamion a autobus, musí se složitě vyhýbat a popojíždět.
Ve Vossu si prohlížíme kostel, na chvíli opouštíme silnici č. 13 a najíždíme na silnici E16. U jezera Vangsvatnet obědváme na odpočívadle. Protože se zatím daří jet podle základního časového plánu a máme rezervu, rozhodujeme se pro návštěvu Bergenu. Což znamená 50 km zajížďku tam a 50 km zpět, ale snad nás Bergen nezklame. Po návratu domů a po prostudování letáků zjišťuji, že lepší by bylo jet silnicí č. 7 hned za mostem přes Eidfjorden. Po cestě se nachází několik zajímavostí. Příště.
Ze silnice E16 uhýbáme u Trengereidu na silnici Fv 7 - Hardangervegen. Za chvíli dojíždíme k jezeru Øyjordsvatnet, kde kousíček za parkovištěm na začátku jezera nacházíme dnešní místo na stanování.
Den sedmý, středa 6. 8. (Jezero Øyjordsvatnet - Bergen - Voss - Flåm - Lærdalský tunel - Lærdalsjøri - Årdalsfjorden) Snídáme u krásného jezera Øyjordsvatnet a brzy vyrážíme do Bergenu. Dojíždíme až do centra a parkujeme v boční ulici a rozhodně se nám vyplatilo koupit si parkovací lístek. Turistovi z Německa dorazil po jeho návratu pozdrav od tamní Policie. Procházíme okolí přístavu se známými domy Bergen Bryggen, na konci přístavu nacházíme stánky, ale jako rybí trh nás to silně zklamalo. Po návštěvě informací se rozhodujeme pro výšlap na horu Fløyen, na které se nachází vyhlídka. Výhled na město stojí za námahu.
Po třech hodinách v Bergenu se vracíme po E16 zpět do Vossu, kde obědváme na včerejším vyzkoušeném místě. Po jídle pokračujeme po E16 a mezi průjezdem Gudvangatunelem tunelem se zastavujeme ve Flåmu. V přístavišti kotví zaoceánská loď značné velikosti. Jako řidiči mi připadá, že projíždíme okolo několikapatrového hotelu a ne lodi. Nabíráme trochu sluníčka a projíždíme Lærdalským - v současnosti nejdelším tunelem na Světě s délkou téměř 25 km. Po průjezdu, který trvá skoro půl hodiny, uhýbáme na silnici č. 5. Od nynějška jsou všechny další tunely vlastně kratší. Zastavujeme u atypického kostela v Lærdalsjøri a po pár kilometrech nacházíme krásné místo na břehu Årdalsfjordu. Zkoušíme chytat ryby, ale štěstí nemáme.
Den osmý, čtvrtek 7. 8. (Årdalsfjorden - Vettisfossen - Øvre Årdal - Tindevegen - Sognefjellsvegen - Bøverdal) Probouzíme se do krásného a slunečného dne. Po snídani projíždíme Øvre Årdal a směřujeme a silnici Fv 301 - Utladalsvegen a míříme na parkoviště na výchozím bodu k vodopádu Vettisfossen. Pohodovou procházkou procházíme partie s řekou, která nám silně připomíná řeku Soču v Julských Alpách. Po dvou hodinách docházíme k nejvyššímu nepřerušenému vodopádu v Norsku. Asi jsem zpestřením a vděčné téma videosekvencí pro německé turisty, když se brodím potokem, abych se dostal na druhou stranu a blíže k vodopádu. Nakonec ztrácím krytku z objektivu, ach jo.
Po návratu se opět vracíme do Øvre Årdal a vyrážíme na zážitkovou silnici Fv 302 - Tindevegen do Turtagra. Nejdříve serpentiny ve stoupání a po několika kilometrech brána na platební kartu. Projíždíme horskými pláněmi a horami a výhledy. V Turtagrø se napojujeme na silnici Rv 55 - Sognefjellet a pokračujeme směr Lom. Zastavujeme se na místě zvané Mefjellet s památníkem 6-ti zmrzlým obchodníkům a po krátkém pokračování nacházíme lokalitu, ze které se nejčastěji objevují fotografie této horské silnice. V obci Bøverdal uhýbáme na soukromou silnici Raubergstulsvegen. Na první křižovatce nacházíme příjemné místo na stanování. Okolní lesy jsou plné hub. Doslova. A učinili jsme ještě jedno zjištění - až se budeme vracet, musíme brzdit hlavně motorem Téměř každému autu jsou značně cítit brzdy.
Den devátý, pátek 8. 8. (Bøverdal - Galdhøpiggen - Lom - Gjendesheim) Ráno vstáváme do příjemných 11 st. C a po snídani vyrážíme k chatě Juvasshyta. Parkoviště u chaty je v ceně za průjezd silnicí. U chaty bereme vše nutné pro výstup na nejvyšší horu Norska a severní Evropy - Galhøpiggen a přechod ledovce Svellnosbreen. Za chatou nacházíme pěšinu, po které po hodině docházíme k okraji ledovce. Jeho přechod zabere také hodinu, kdy navázáni za sebou se vyhýbáme trhlinám a čteme tabulky v češtině. Kdo ví, proč…. Poslední hodinu už trvá samotný výstup po hřebeni. Na jeho úbočí necháváme lana a úvazky a nahoru jdeme „jen nalehko“. Na vrcholu je příjemných 7 stupňů. Mírně fouká. Na vrchol právě probíhá běh do vrchu pro školáky. Po chvíli kochání se výhledem na Jotunheim a fotografování se vracíme zpátky a cesta trvá stejně dlouho. Od chaty sjíždíme zpět na Rv 55 a krátce navštěvujeme Lom a jeho typický dřevěný kostel Stavkirke a uvnitř obdržíme česky vytištěné povídání s historií. Pokračujeme po silnici č. 15, ze které odbočujeme na známou silnici Rv 51 - Jotunheimenvegen. Zastavujeme se v lokalitě Randsverk, kde doplňujeme vodu. Pokračujeme dále, míjíme kempy, ale my chceme co nejblíže ke Gjendesheimu. Nakonec dorážíme večer až do přístavu a nacházíme sice šikmé, ale aspoň trochu místo na postavení stanu. Sice celou noc jemně vyjíždíme ve spacáku ze stanu, ale to nevadí, lokalita je kouzelná.
Den desátý, sobota 9. 8. (Gjedesheim - Memurubu - jezero Besstvatnet - hřeben Besseggen - Gjendesheim - Lom - Vassvendega - jezero Strynsvatnet) Ráno se probouzíme a zjišťujeme dvě věci. Tam, kde jsem si večer mysleli, že stany ani nejdou postavit, ráno stály. Asi nějaké speciální kolíky pro Norsko, jinak si to nedovedu vysvětlit. Ještě větší údiv byl, když zřejmě poslední dorazivší si postavili stany přímo na břehu jezera na ideální rovině. My to považovali za „hájené území“. A druhá věc - nad jezerem černo a dramatická obloha na bouřku, ale pořádnou. Přemýšlíme, jestli vůbec vyrazíme, ale stihneme udělat pár fotografií a během pár minut obloha vymetená a sluníčko jako na objednávku. Takže snídáme, balíme na cestu a já jdu stát frontu, když vidím, že Norové se vzorně řadí do dvou front - do Memurubu a vzdálenějšího Gjendesbu. Nakonec odjíždíme asi zvláštní lodí v 7:15, zatímco podle jízdního řádu měla loď vyplout až v 7:45, ale ta vyjela také. vystupujeme v Memerubu a vydáváme se na první pořádné stoupání. V přístavu jsou nádherná místa na břehu ke stanování. Když se vyškrábeme na hřeben, následuje poměrně pohodová chůze až před jezero Bessvatnet. K němu se krátce sestupuje a pak opět a prudce stoupá, přičemž obě stoupání značně zkoncentrují lidi na treku. V Memurubu je to dáno připlutím lodi a vystoupením značného množství pasažérů a u jezera Bessvatnet na hřeben Besseggen zase poměrně náročným stoupáním až šplháním. Čeká se na pomalejší a nemotornější turisty. Také nás překvapilo, že i když vidíme vrchol, posléze se ukáže, že ještě není poslední a tak opět stoupáme. Odpolední návrat je také zajímavý, protože obcházením posledního vrcholu se cesta značně prodlouží a nakonec se prudce sestupuje k autu. Musíme přiznat, že jsme rádi u auta a že je to poslední větší túra této expedice.
Po večeři se vracíme zpět na Rv 51, opět se stavujeme v bistru Randsverk a za odměnu si dáváme kávu a zákusek. Kdyby se započítala cena do nákladů na celou cestu, značně to zvýší průměr na jednoho. Z Rv 51 opět uhýbáme na silnici č. 15 a vracíme se do Lomu. Pokračujeme dále po silnici č. 15 a uhýbáme doleva na zážitkovou silnici č. 258 Vassvegen a po jejím projetí se vracíme zpět na č. 15. Nocleh nacházíme na odpočívadle na břehu jezera Strynsvatnet, téměř na jeho konci. Značně fouká a jsme rádi, že nám neuletí stan, než ho stihneme zatížit vlastními těly.
Den jedenáctý, neděle 10. 8. (Jezero Strynsvatnet - Briksadalsbreen - Dalsnibba - Geiranger - trajekt - Gudbrandsjuvet - Langdal) V noci okolo nás vyrostlo stanové miniměstečko a zároveň parkoviště je plné karavanů. A po pár „metrech“ jízdy zjišťujeme, že existovalo rovné a chráněné místo. Příště.
Ze silnice č. 15 uhýbáme ve Strynu doleva na silnici č. 60 a v Oldenu opět uhýbáme na Fv 724, která nás spolehlivě dovede podél jezer na parkoviště k ledovcovému splazu Briksdalsbreen. Obloha nad jezerem je dramatická jako včera nad jezerem Gjende, ale my se nebojíme, mávneme rukou - tohle už tu na nás zkoušeli a my se nedáme. A ono to vyšlo.
Vyrážíme pěšky. Koňské bryčky dávno nahradila trolí vozítka od výrobce zelených traktorů s jelenem. Po chvíli dorážíme k jezeru pod splazem, přičemž na cestě jsme notně osprchovaní tříští z vodopádu. Protože vyrážíme poměrně brzy, není po cestě ani u splazu mnoho lidí. Až k němu se již nesmí, na břehu jezera je dost výmluvné oplocení, podobné ohradám při demonstracích nebo k oddělení fanoušků na fotbale. Vracíme se zpět a opět osprchováni přírodní sprchou si ji dáme za 10 norských korun teplou v kempu u parkoviště.
Pokračujeme zpátky do Oldenu a Strynu a pokračuje zpět i po silnici č. 15, ale tentokrát nejedeme na zážitkovou Vassvendegu, ale uhýbáme doleva na silnici č. 63 na Geiranger. Cestou za krásného počasí vyjíždíme na vyhlídku na vrcholu hory Dalsnibba. Výhled opravdu stojí za to. Sjíždíme až do Geirangeru, přičemž se zastavujeme fotografovat nad městem. Přijíždíme podvečer, drze zaparkujeme na parkovišti určeném pro autobusy ale bylo skoro prázdné) a hrneme se do ekologického centra. A kupodivu jsme vpuštěni zdarma - prý na tu chvíli, než zavřou, nebudou od nás chtít vstupné. Po rychlokurzu v objektu se jdeme ještě projít po přístavišti se zakotvenou výletní lodí Costa Mediteranea, sestry Costa Concordia, kterou právě táhnou do šrotu. Fotíme se u trolla a dáváme si zmrzlinu. Večer ještě vyjíždíme Orlí silnici - serpentiny za Geirangerem, které si fotografujeme spolu s pohledem Geirangerfjord. Trajektem z Eidsdalu do Linge překonáváme Norddalsfjorden. Cestou ještě narážíme na lokalitu Gudbrandsjuvet a na chvíli zastavujeme. Zajímavý vodopád a nezaměnitelná ocelová stezka se zábradlím v kombinaci železo a nerez. Za teplého večera nacházíme místo na stanování u silnice za Langdalem.
Den dvanáctý, pondělí 11. 8. (Langdal - Trollstigen - Åndalsnes - trajekt - Atlanterhavsveinen - Kristiansund - Trondheim - E6) Vypadá to na pěkný den Po chvíli jízdy přijíždíme ke dvěma horám - Kongen a Bispen, silně připomínající dvojčata - neklamný znak toho, že se blížíme k Trolí silnici - Trollstigen. Využíváme ranní nepřítomnosti dalších turistů a plně si užíváme prostoru vyhlídky, ze které lze shlédnout celou Trollstigen. Ta se po našem odchodu zcela zaplní japonskými turisty. Nezbývá, než před nimi utéct a sjet dolů. Nádherný zážitek pro řidiče, nic moc pro osoby se závratěmi. Pokračujeme dále po silnici č. 63, uhýbáme doleva na krátký úsek po E136 do Åndalsnes.
Děláme krátkou poradu, protože právě Åndalsnes mělo být nejsevernější město a místo našeho výletu, ale podle plánu jsme sem měli dorazit později. Záhada byla odhalena tím, že kvůli ceně trajektu se vyjelo o den dříve a plánovaný program na dva dny se zvládl za jeden. Takže časovou rezervu jsme se rozhodli využít tak, že sice vynecháme výstup na horu Nesaskla, ale budeme pokračovat dále na sever a nejsevernějším bodem se stane Trondheim.
Takže se napojujeme na silnici č. 64 a pokračujeme k trajektu Åfarnes - Sølsnes a pokračujeme po silnici č. 64 až k mostu před obcí Bolsøya, předzačátek Atlanstké mořské cesty. U mostu si děláme krátkou přestávku na oběd. Nyní již pokračujeme dále až k podmořskému tunelu Fannefjordtunnelen a dále projíždíme Tustentunnelen. Na kruhovém objezdu před Moen uhýbáme na silnici č. 663 a dále pobřežní silnicí č. 664 až do městečka Bud, kde začíná zážitková Atlantsská mořská cesta. Po Fv 235 se podél pobřeží vracíme na silnici č. 663 ve městě Farstad. Po ní se vrátíme zpět na silnici č. 664 ve Vevangu, kde začíná nejlepší úsek mořské cesty, jejíž součástí je i Atlanterhavstunnelen. Projíždíme velice zajímavou silnicí mezi několika ostrovy. Občas zastavujeme a fotíme. Dále pokračujeme až do Kristiansundu a dále po silnici č. 70 a E39 až do Trondheimu. Ve městě nacházíme parkoviště u školy v samém centru a nedaleko katedrály Nidaros Domkirke. Tu si prohlížíme spolu s Arcibiskupským palácem v těsné blízkosti a dále si děláme asi tříhodinovou procházku po městě. Hodně zajímavý je blok domů, ve kterém se v sousedství nachází asi šest kostelů různých církví a vyznání. Večerní Trondheim opouštíme se zvláštním pocitem klidného města. Po 88 km nalézáme místo na spaní na odbočce na lesní cestu z E6.
Den třináctý, úterý 12. 8. (E6 - pižmoni v NP Dovrefjell-Sunndalsfjella - Fokstumyra - Dombås - NP Rondane - E6) Brzy nás probouzejí množící se kamiony projíždějící po mezinárodní E6. Následuje setkání s pižmoni, které zcela náhodou spatříme při projíždění mezi dvěma částmi národního parku Dovrefjell-Sunndalsfella. Zastavujeme u silnice a běžíme přes vojenskou střelnici (což zjišťujeme až na zpáteční cestě) a opřeni o sloupky oplocení nafotíme několik fotografií, kdy jeden pižmoň již zalehl a druhý ještě chvíli pózoval. Když zalehnou oba, fotografování skončilo. Cestou zpátky zíráme, že není metr čtverečný, kdy by pod nohama nebyly alespoň dvě houby. Po docela vzrušujícím setkání pokračujeme dále po E6 do ptačí rezervace Fokstumyra. Protože již není hnízdící sezóna, moc ptáků nespatříme, zato houby na všech vyvýšených místech. Následuje návštěva městečka Dombås, kde potkáváme našeho největšího trolla. Větší už je snad jen daleko na severu. Odpoledne si děláme vyjížďku do NP Rondane do oblasti Kvannsladalen. Ale fouká a je docela zima, tak se po prohlídce nejbližšího okolí a pozorování vzdálenějších pohoří vracíme zpět do údolí k silnici E6 a nalézáme odpočívadlo, které vzniklo narovnáním zatáčky tak, že stavitelé prorazili kus skály a starou zatáčku upravili na parkoviště.
Den čtrnáctý, středa 13. 8. (E6 - Kvitskriuprestin - Rondassbu - Oslo) Je podmračené počasí. Vyjíždíme k lokalitě Kvitskriuprestin, což jsou zemní pyramidy vzniklé odplavováním měkkého podloží, přičemž velké kameny působí jako deštník a zároveň vytváří tlak na podloží. Kameny tak postupně „vystupují“ nad okolní terén a občas se nějaký zřítí. Na lokalitu se dá dojet soukromou silnicí, kdy na začátku dáte do obálky 10 norských korun (my dali 5 Euro) a útržek z obálky si dáte za sklo. Pokračujeme až k parkovišti, které je vzdálené asi 3 km od chaty Rondvasbu u jezera Rondvatnet. Tentokrát je to příjemná procházka po rovné cestě jako pro kočárky. Jediné, co nevychází, je ideální počasí. Oblačnost se usadila okolo vrcholů podél cesty a tak padá tůra na vrchol Storronden. V mlze by nebylo vidět vůbec nic. Ohřejeme se tedy na chatě, kde se musíte zout, jinak nemůžete dovnitř. Po cestě zpátky na parkoviště ještě potkáváme Čechy a konzultujeme sběr hub. My potom pokračujeme až na okraj Osla, kde nacházíme spaní v bývalém lomu v blízkosti letiště, ale letadla v 10 hodin večer přestala létat a začala až v šest ráno.
Den patnáctý, čtvrtek 14. 8. (Oslo - radnice - Vigelandpark - Švédsko) Ráno nás probouzí pro změnu letadla, ale nám to nevadí. Chceme být před dopravní špičkou pokud možno zaparkovaní. Nakonec dorážíme do těsného okolí radnice. Je to sice nejdražší parkování v životě, ale zase je to všude kousek a jinde se zaparkovat stejně nedá. Nacházíme informace, fasujeme plán města a vyrážíme na prohlídku. Nejdříve samozřejmě radnice zvenku i zevnitř, následuje hradní pevnost a hrad Akershus, Centrum Nobelovy ceny míru, divadlo, Eidsvolls-plass, parlament, Královský palác a nakonec Vigeland park se známými sochami a sloupem z lidských těl. Procházka zpět k autu je docela náročná a tak se snažíme co nejdříve vymotat z Osla a pokračujeme po E6 na jih. Překračujeme hranice Norsko - Švédsko a poslední nocleh nacházíme u benzinové pumpy.
Den šestnáctý, pátek 15. 8. (Švédsko - Øresund Bridge - Kodaň - Německo - ČR) Po ráno přejíždíme po Øresund Bridge - mostu přes Øresundskou úžinu do Kodaně. Nacházíme parkoviště u nábřeží a jdeme se podívat na Malou mořskou vílu, kde se potkáváme se sousedkou, která je na výletě po Evropě. Procházíme si historické centrum a u sochy Hanse Christiana Andersena se vlastně loučíme s letošní dovolenou. Nyní nás čeká ještě zážitek při projíždění mostu před Odense a za chvíli se již napojujeme na původní trasu, po které jsme přijeli před 15-ti dny. Hamburku se tentokrát raději vyhýbáme, přeci jen se blíží páteční odpoledne a v Hamburku nejsou obchvaty. O půlnoci překračujeme hranice Německo - ČR.
Den sedmnáctý, sobota 16.8. (Hranice - Teplice - domov) Tradičně se při zpáteční cestě někde zamotáme a tak tentokrát to bylo v Teplicích. Úplně rozkopané město a zřejmě rozkradené plechové cedule s označením objížděk zapříčinilo, že jsme se nemohli z Teplic dostat a nakonec i GPS-ka vypověděla službu a už ani nevěděla, kam chceme vlastně jet. Za svítání dorážíme domů, přičemž od včerejšího rána jsme zvládli 1 427 km.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjkOKkcSZ

Norsko 2014

10.10.2014
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@