A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Norsko - Cestopisy

Skandinávie autem 2010

Zkušenosti a zážitky z cesty s přáteli po Skandinávii s důrazem na Norsko. Obsahuje rady a tipy pro zájemce o podobnou zkušenost.

Příprava

Cestu do Skandinávie jsme plánovali už minulý rok, nicméně z pracovních a finančních důvodů z ní sešlo. Bylo proto logické, že letos na jaře začaly přípravy na tuto severskou výpravu nanovo s vědomím toho, že tentokrát se zřejmě „výlet“ uskuteční, neboť jsme se snažili celý rok tímto směrem potřebné věci směřovat. Základním zadáním bylo v podstatě dojet na Nordkapp, úplný sever Norska, a pokochat se půlnočním sluncem, které se tam vyskytuje zhruba v období letní slunovrat plus mínus měsíc, tzn. od přelomu května a června, po konec července. Samozřejmě, po cestě se nabízela celá řada zajímavostí, z nichž některé jsme já (Mirek) s Pavlem znali už z naší předchozí výpravy na sever před několika lety.

Sestava vykrystalizovala brzy – já, moje přítelkyně Eva, moje sestra Lucka a náš společný kamarád (Evin bratranec) Pavel, takže v podstatě rodinný podnik. Termín byl s ohledem na očekávané příznivější teploty a požadavek půlnočního slunce stanoven na 2.-19.7.2010. Víc jsme si bohužel s ohledem na pracovní povinnosti dovolit nemohli, bylo tedy potřeba vše chtěné vměstnat do tohoto nedlouhého období. Je dobré připomenout, že letní měsíce přináší do Skandinávie nejvyšší srážkové úhrny za celý rok, proto jsou vyšší teploty vykoupeny v průměru poměrně častým deštěm, ale s tím se počítalo.

Problém nastal při shánění vhodného povozu, neboť jsme dospěli k závěru, že ani moje, ani Pavlovo auto, mimochodem obě pamatující polovinu minulého desetiletí, neposkytuje ani požadované pohodlí a prostor, ani dostatečnou záruku návratu pomocí vlastních sil. Měsíc před odjezdem, což je podotýkám docela pozdě, doporučuji případně se na to zaměřit dříve, jsem začal zkoumat situaci v autopůjčovnách. Variantou bylo také pronajmout si obytné auto a případně přibrat další pasažéry, ale z úsporných důvodů jsme se nakonec rozhodli pro osobák a stany. Vstříc nám nakonec vyšel pan Vlček, který nám ze své brněnské autopůjčovny poskytl pět let starý Volkswagen Passat kombi za dobrou cenu (viz. kapitola Náklady), který cestu bez většího zadýchání přežil, stejně, jako my v něm.

Trasa byla v obrysech stanovena následovně: přes Německo a Dánsko na sever, procestovat Norské pobřeží, dojet na Nordkapp a potom přes Finsko, pobaltské postsověstké republiky a Polsko zpátky.

Spaní jsme měli v plánu ve stanech ve volné přírodě, případně v kempech, v případě velmi špatného počasí pronájem nějaké chtičky v kempu. Ty jsou ve Skandinávii hodně oblíbené. Jídlo vlastní, tedy zavařené, konzervované, instantní a jinak cestování odolné.

Cílem tohoto článku je podělit se se čtenářem o průběh naší skandinávské dovolené a poskytnout případným následovníkům praktické rady, spojené s cestováním v těchto končinách.

1. den

Odjezd byl stanoven na osmou hodinu večerní v pátek 2.7. Přestože se znám a znám i zbytek posádky, sestavil jsem časový plán alespoň začátku cesty s přesností na hodiny, což byla samozřejmě chyba. Odjezd byl naplánován s cílem ranního příjezdu do Kodaně. Protože jsme s ohledem na spotřebu auta, náklady pronájmu a nezměrný optimismus zavrhli střešní box na auto, nastal zásadní logistický problém, který nám ukázal, jak je obrovský kufr kombi Passatu ve skutečnosti maličký. Dobrá věc se ale nakonec podařila, nemuseli jsme nechat doma žádné ze zavazadel ani členů expedice, a kolem jedenácté hodiny jsme vyrazili z Brna směr Praha, Drážďany, Hamburk a Kodaň. Někde před Jihlavou jsme přišli na první zásadní věc, kterou jsme zapoměli, a tou byl autoatlas Evropy. Ne, že bysme ho už u Jihlavy potřebovali, ale intenzivní pocit že něco nemám učinil své a zapříčinil toto zjištění. Naštěstí Pavel jezdí s navigací i do obchodu, takže chytrá krabička přicucnutá na čelní sklo zajišťovala dostatečný pocit zorientovanosti. Pavel nám ještě stihl ukázat, jak jeho navigace zvládá 3D průlety trasou, má pod palcem všechny radary a zná i kempy, které nezná ani polovina místních, aby pár kilometrů po přejetí německých hranic jeho navigace vypověděla službu. Naštěstí jsme s sebou táhli notebook, ne kvůli totální závislosti na Facebooku a dalších internetových záležitostech, ale jako hudební přehrávač, úložiště fotek a pro další, předem nespecifikované případy. Za jeho pomoci se Pavlovi podařilo během následující hodiny znovu nainstalovat navigační software do GPSky, což jsme si později ještě dvakrát zopakovali.

Ztrátu nabranou při skládání věcí do auta jsme z větší části elegantně dohnali na prázdných nočních německých dálnicích, kde nám rychlost kolem 160 - 170 km/h připadala opravdu pohodová a pro daný účel ideální, takže jsme s vycházejícím sluncem přejeli u Flensburgu německo-dánskou hranici a kolem osmé hodiny dali asi hodinovou protahovací a snídací pauzu na pobřeží těsně před nájezdem na první ze dvou dánských dlouhých mostů přes moře (Nyborg-Korsør; 220,- DKK za auto, pasažéři neplatí). Bylo krásně, nabrali jsme novou energii a asi za hodinu a půl zaparkovali v Kodani v podzemní garáži přímo u zábavního parku Tivoli (85,- DKK za asi tři hodiny). Průzkum centra odhalil značnou kosmopolitu dánské metropole. Na cestě k našemu cíli, soše malé mořské víly a přilehlé pevnosti Kastellet, jsme narazili na královský palác, kde víceméně kontinuálně probíhá výměna stráží (asi každou půlhodinu, ale celý proces nějakou dobu trvá, takže po skončení jedné výměny z chvilku začíná další), pěkně to mají chlapci nacvičené. Po příchodu k malé mořské víle nás čekal těžký šok, protože tam, kde obvykle rybí slečna sedává, byl pouze kámen s několika otvory na šrouby, kterými je k němu přichycena, a vedle něj velká obrazovka, z níž se na nás víla dívala v přímém přenosu z čínské světové výstavy. No nic, aspoň jsme si tam dali ukrutně dobrou točenou zmrzlinu (92,- DKK za 4 kusy) posypanou kousky čokolády (případně něčeho jiného – dle výběru) a vydali se na průzkum pevnosti Kastellet obehnané vodním příkopem, ve kterém už k dokreslení atmosféry chyběli jen krokodýli. Vstup do pevnosti je bez poplatku, od ubikací adeptů první frontové linie až po dům generála je vše moc pěkně udržované, mají tam i pěkný větrný mlýn. Cestou zpět jsme navštívili moc pěkný kostel Marmorkirken s kruhovým půdorysem a mohutnou kupolí, ve kterém jsme se trošku zchladili od výhně ulice. Kodaň v nás zanechala vyloženě pozitivní dojmy (až na tu vílu teda), a tak jsme v dobré náladě přejeli tunelem a po dalším dlouhém mostě (Øresundsbron; 285,- DKK za auto, pasažéři neplatí) přes moře do Švédska.

Pokračovali jsme po silnici E6 na sever s tím, že cílem je Oslo a rozbalení tábora někde u sportovního střediska Holmenkollen na jeho severní straně. Ve Švédsku nás nepříjemně zaskočila několikakilometrová objížďka rekonstruované hlavní silnice, kde jsme se trochu zdrželi v koloně. Už při přejezdu švédsko-norské hranice přes most ve Svinesundu (20,- NOK za auto, pasažéři neplatí) jsme na severu viděli kazící se počasí, a tak nás ani moc nepřekvapilo, že jsme do Osla přijeli kolem jedenácté hodiny večerní za trvalého deště. Při příjezdu do Osla jsme projeli několik automatických mýtných bran, manuálně se už mýto v Norsku moc nevybírá. Systém výběru mýta je popsán v kapitole Rady a tipy. Komplex Holmenkollen jsme za pomoci navigace našli snadno, nicméně přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet, jsme neviděli vůbec nic. Společně s intenzivním deštěm, úzkými krkolomnými cestami tvořícími spletitou síť jednosměrek a postupující únavou neřadím tento zážitek mezi ty nejsvětlejší. Například slavný skokanský můstek jsme uviděli, až když jsme podjeli pod jeho věží. Navíc celý areál prochází mohutnou rekonstrukcí před nadcházejícím světovým mistrovstvím, které pořádá, a tak bylo okolí zatíženo naprosto chaotickou soustavou objížděk a zákazů vjezdu. Jelikož nebylo vůbec nic přes mlhu vidět a nedalo se v hustě chatami poseté krajině najít vhodné místo na nocleh, rozhodli jsme se vyhledat služby místního Bogstad kempu (480,- NOK za 2 stany a 4 osoby + auto), do kterého jsme po dalším bloudění dorazili těsně před půlnocí, tedy před zavřením. Kemp byl nejdražší, ve kterém jsme za celou dobu spali, evidentně v turisticky exponované lokalitě. Vybavení nicméně ceně poměrně odpovídalo, například pěkné sociální zařízení se sprchami na čipové karty, apod.

2. den

Do rána se vyčasilo, a tak Pavel, který vždy jako první vstával v nelidské hodiny, vyrazil na prohlídku okolí. Objevil pěkné jezero s přilehlým golfovým hřištěm (Skandinávie je vůbec rájem golfistů, hlavně pak Švédsko) a přinesl poznatky o aktivním životním stylu místních (běhající důchodkyně, která se po běhu skočila osvěžit do studeného jezera budiž příkladem). Po sbalení stanů a snídani jsme vyrazili do Osla, prvním cílem byl známý Vigelandsparken, krásný park, jehož součástí je velké množství lidských soch v různých pózách včetně dominantního Monolitu, vysokého propletence lidských postav. Po autorovi celého díla, Gustavu Vigelandovi (1869-1943), je park pojmenován. Zaparkovali jsme na severním konci parku na parkovišti, u něhož mám silné podezření, že patřilo místnímu hřbitovu a krematoriu, ale auto jsme naštěstí po návratu našli na původním místě. V parku se kromě soch nachází vícero fontán a kašen, upravené záhony květin a rozlehlé upravené travnaté plochy, hojně využívané pro grilovací pikniky. Pohodová atmosféra, dávám palec nahoru. I když bylo 4.července, docela nás překvapily v parku probíhající mohutné oslavy amerického Dne nezávislosti, které přinesly pro Strýčka Sama typické atributy - záplavu amerických vlajek a vlaječek, vše bylo laděno do modro-bílo-červena. S Pavlem jsme ocenili vystavená americká auta, většinou veterány, zatímco holky prozkoumaly, co nabízí ve stáncích obklopujících celou plochu. Bohužel se dost často jednalo o různé (převážně grilované) kulinářské speciality, takže bylo s poloprázdným žaludkem dost obtížné se tam pohybovat.

Po prohlídce parku jsme se přesunuli do centra Osla, kde jsme zdarma zaparkovali v jedné z bočních ulic. Prohlédli jsme si (zvenku) královský palác, kde se chystala výměna stráží (chudáci v tom horku a čepicích snad z medvěda, navíc celí v černém), místní divadlo a architektonicky zajímavou a přímo do přístavu strategicky umístěnou radnici.

Tím jsme prohlídku Osla ukončili a vydali se na západ, při výjezdu z Osla jsme opět projeli mýtnými branami (celkem Oslo 4x cca 26,- NOK) směrem na Drammen, Notodden, pokračovali jsme po silnici E134 až za Seljord a potom odbočili na silnici 45 směrem na Tokke a Sirdal (upozorňuji, že Google maps neumí po této silnici vypočítat trasu), kde jsme odbočili na místní silnici do Lysebotnu, což byl cíl dne. Cesta vedla pohlednou lesnatou krajinou jižního Norska, zastavili jsme se u krásného dřevěného kostela (tzv. stavkirke) v Heddalu, postaveného ve 12. století. Zažili jsme krásné výhledy během mnoha klesání a stoupání k jezerům a zpět do hor. Silnice 45 je docela úzká a klikatá, především za odbočkou v Nomelandu, pozor jsme museli dávat na spoustu ovcí, které jsou příjemným zpestřením, ale nezřídka leží za zatáčkou uprostřed silnice. Pokud byste touto cestou jeli, tak si hlídejte stav paliva, k samoobslužné (na karty, ve Skandinávii běžný jev) benzínce před Sirdalem, která nebyla v navigaci zanesena, jsme dojeli doslova na naftové výpary v nádrži poté, co jsme asi 200 kilometrů předtím na žádnou benzínku nenarazili.

Na závěr nás čekalo asi 30 km po úzké a klikaté cestě do Lysebotnu, kterou postavily společnosti zabývající se provozem hydroelektráren v Lysefjordu asi před 20 roky jako omluvu místním obyvatelům za příkoří, které jim svou činností způsobují. V reálu by tu silnici k elektrárně tak jako tak postavit musely, ale alespoň ji nechaly přístupnou pro všechny. Silnice si brzy vybudovala renomé jedné z nejkrásnějších silnic v Evropě a cesta po ní je opravdu zážitek. Náhorní plošina, kterou vede, je plná skal, jezírek a jezer (přírodních i umělých) a horských bystřin, mezi kterými se potulují stáda ovcí. Poté, co jsme dojeli k restauraci Orlí hnízdo, z jejíchž ochozů se nabízí krásný výhled na hladinu Lysefjordu a vesničku Lysebotn asi 800 výškových metrů doslova pod nohama, začne silnice padat serpentinami a nakonec i „spirálovým“ tunelem k mořské hladině do Lysebotnu. Zároveň se na několika málo kilometrech od restaurace k vesnici oteplilo asi o 6 stupňů, takže se stanováním to vypadalo hned přijatelněji (17 stupňů je přece jen lepší než 11), nicméně jakmile jsme na louce za vesnicí začali budovat tábor, přihnala se přeháňka. Obecně se nám po celou dobu v Norsku stávalo pravidelně, že jakmile jsme vylezli z auta, začalo pršet. Poprvé jsme také pocítili hladovost místního bodavého hmyzu, ale oproti tomu, co mělo přijít, to byla ještě procházka růžovou zahradou.

3. den

Probudili jsme se do sychravého počasí, které bohužel vydrželo po celý den. Zlatým hřebem tohoto dne byl podle plánu výstup na Preikestolen, skalní blok vyčnívající nad hladinu Lysefjordu nedaleko jeho ústí. Možnosti, jak se tam z Lysebotnu dostat jsou dvě. Buď trajektem z Lysebotnu do Forsandu, nebo po silnici zpět do Sirdalu a celý fjord objet. Jelikož doma načerpané informace nelhaly a trajekt pro 4 s autem opravdu vycházel na 610,- NOK, což se nám zdálo opravdu dost, rozhodli jsme se pro druhou variantu. Vystoupali jsme tedy opět autem do hor, vrátili se do Sirdalu a po pěkné silnici převážně údolního rázu pokračovali na západ. Trošku nás v neobydlené krajině překvapila mýtná brána (cca 40,- NOK). V Oltedalu jsme odbočili na silnici 508, která nás po napojení na „třináctku“ po několika kilometrech přivedla k našemu prvnímu trajektu z Lauviku do Oanes (131,- NOK). Po krátké plavbě jsme se vylodili v Oanes a pokračovali ještě asi 20 km k odbočce na Preikestolhyttu, turistickou chatu s parkovištěm sloužící jako výchozí bod pro výstup na Preikestolen (parkovné 80,- NOK). Podle dostupných informací z turistických průvodců se mělo jednat o relativně snadný, asi dvouhodinový trek k cíli. Realita je (alespoň pro lidi, kteří nelozí pravidelně po horách) trošku někde jinde, což naznačil už první zalamovák hned z parkoviště. Cesta je typická pro Norsko - občas upravené, občas neupravené kameny různé velikosti, případně vyšlapaná pěšina nebo dřevěné chodníčky přes mokřady. Po krátké odpočinkové rovinaté pasáži čeká výhleduchtivého turistu obtížný úsek, kdy v podstatě korytem potoka šplhá do prudkého kopce po občas vratkých a v dešti kluzkých kamenech, po kterém se dostane na skalnaté plošiny, přes které pokračuje až k vyhlídce. Cestou jsme opravdu velice slušně zmokli, nahoře navíc byla mlha, nebo spíš nízká oblačnost, takže hladinu Lysefjordu jsem zahlédl pouze na okamžik, kdy jsem nějakou dírou v mraku uviděl na hladině plout loď. Hloubka to byla opravdu pekelná. Na plošině jsme se vyfotili, pokochali se kolmými, nebo až negativně skloněnými skalními stěnami mizícími pod námi v mracích. Cesta zpět byla obdobou cesty nahoru, i když přece jen z kopce to jde o něco lépe a rychleji. Celá akce nám zabrala zhruba pět hodin i s asi půlhodinovým pobytem na Preikestolenu. Doporučuji vzít si kvalitní boty a více vrstev oblečení, aby bylo možné se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Po celou cestu jde člověk v podstatě v řídkém proudu lidí, kteří jdou ve stejném směru, a vyhýbá se s druhým proudem, který jde naopak. Občas jsme nechápali, kdo všechno se k výstupu odhodlá. Zájezdy německých důchodců, rodinky s malými dětmi, které byly oblečené tak, že bych dávno umrzl, slečny v lodičkách, nebo třeba i nějací dva místní sportovci, kteří si evidentně pro zábavu vyběhli (opravdu běželi) nahoru a zase dolů a ještě u toho čile konverzovali. Bohužel jsme na této (jedné z největších ve Skandinávii) turistické atrakci neměli hezké počasí a nemohli se pokochat výhledem do hlubin, ale i tak bude vzpomínka na výstup i cíl dlouho intenzivní (a dokonce i pozitivní).

Pokračovali jsme dál po silnici 13, krajina byla jak jinak než nádherná. Pro středoevropana jsou trochu nezvyklé dlouhé a křivolaké tunely, nahrubo vytesané do skály, které byly dost často neosvětlené. Druhý přejezd trajektem jsme absolvovali z Hjelmelandsvågenu do Nesviku (135,- NOK). Silnice střídavě kopírovala fjordy a jezera a překonávala horské průsmyky, pořád bylo na co se dívat. Především vodopádů jsme viděli velké množství, nejhezčím z nich byl jednoznačně mohutný Låtefossen před městem Odda. Cílem dne byl původně Eidfjord, ale protože jsme trochu nestíhali, rozbalili jsme stany už ve vesnici Kinsarvik na břehu fjordu na plácku, který ležel naproti benzínce a ze všeho nejvíc připomínal obecní park s krátce střiženým pažitem (což taky možná byl). Ani by mě moc nenapadlo tam stanovat, ale už na tom místě tábořili dva mladí Němci se dvěma stany, jednou novou kombíkovou oktávkou a evidnetně mohutnou zásobou piva. Nikdo nás nevyhnal, nepořádek jsme nezpůsobili, takže noc proběhla k všeobecné spokojenosti.

4. den

To stejné se bohužel nedá říct o ranním balení stanů, které proběhlo za nefalšovaného lijáku. Pokračovali jsme po pobřežní silnici kolem Eidfjordu do stejnojmenného městečka na jeho konci. Přestože jsme pouze projížděli, zapůsobilo na nás svým příjemným a upraveným vzhledem. Po silnici číslo 7 jsme dojeli až k Vøringfossenu, mohutnému vodopádu, jímž produkovaná vodní tříšť je viditelná na kilometry daleko. Nejprve jsme si jej prohlédli od parkoviště u silnice, na kterém se nachází i nějaké informace a stánky se suvenýry, a poté i z parkoviště u hotelu na protilehlé straně. Sice se zde za vjezd platí 30,- NOK, ale výhled je o poznání lepší. Po této prohlídce jsme vyrazili zpět, opět projeli Eidfjordem a fjord samotný pak překonali trajektem Bruravik - Brinnes (167,- NOK) a pokračovali po silnici 7 až do Bergenu. Silnice vede pěknou krajinou po břehu fjordu, ale je hodně úzká a panuje na ní čilý provoz včetně autobusů a náklaďáků, je proto na řízení dost náročná. V Bergenu jsme zaparkovali blízko historické řady hansovních domů Bryggen, v boční ulici za 10,- NOK na půl hodiny. Jelikož se platí parkování pouze do 17:00 hodin, zbytek byl zdarma. Prohlédli jsme si zajímavé a historicky cenné dřevěné domy Bryggenu (včetně interiéru jednoho z nich - je tak křivý, že při delším pobytu bych asi dostal mořskou nemoc) a pěknou místní pevnost, bohužel park za ní byl z důvodu rekonstrukce uzavřen. O Bergenu je známo, že se jedná o město s nejvyšším ročním úhrnem srážek v celé Evropě, ale my jsme zde měli (stejně jako před několika lety při první návštěvě) poměrně hezky. Už podruhé tento den jsme se vraceli po stejné silnici, kterou jsme přijeli, tentokrát jsme se však drželi silnice E16 a po ní dojeli až do Lærdalu. Cesta byla pohodlná a rychlá. Úsek kolem Lærdalu je zajímavý tím, že jsme na asi 60 ujetých kilometrech strávili přes 40 kilometrů v tunelech. Nejdelšími z nich byly přes 11 kilometrů dlouhý Gudvangentunellen a hlavně nejdelší silniční tunel na světě, 24,5 km dlouhý Lærdaltunellen. Pro větší snesitelnost dlouhé cesty podzemím je na třech místech rozšířen do velkých dómů, které jsou modře, zeleně a žlutě nasvíceny. Mají evokovat denní světlo a je pravda, že si v nich alespoň na pár okamžiků člověk připadá jako v ráji. Za Lærdalem jsme překonali trajekt Mannheller - Fodnes (143,- NOK) a zanedlouho po něm se utábořili v kempu na kraji města Sogndal u břehu fjordu (280,- NOK plus 50,- NOK sprchy - 10,- NOK na pět minut, Lucka to nestihla).

5. den

Probudili jsme se do celkem slušného počasí a po sbalení tábora a snídani jsme vyrazili k první zastávce tohoto dne, kterou byl ledovcový splaz Nigardsbreen, součást velkého pevninského ledovce Jostedalsbreenu. K tomuto splazu vede asi 30 kilometrů dlouhá odbočka z vesnice Gaupne. Před parkovištěm u ledovce se nachází kemp a architektonicky zajímavé, nicméně dost ponuré turistické centrum. Za parkování jsme zaplatili obligátních 30,- NOK a vydali se na necelou hodinu trvající procházku kolem ledovcového jezera přímo ke splazu. Cesta vedla klasicky po kamenech, zde byly ovšem obzvláště kluzké, hlavně při návratu, kdy nám troch sprchlo. Cesta není nic pro lidi se zhoršenou pohyblivostí, občas jsou naštěstí nejtěžší pasáže překlenuty dřevěnými schody. Tento úsek se dá za poplatek (asi také 30,- NOK) překonat z větší části na loďce po jezeře, na kterém mimochodem plavou kousky ledu, které vytekly z ledovce. Na koupání nic moc. Ledovec sám o sobě je úžasný, člověk si zde uvědomí divokost a krásu přírody z bezprostřední blízkosti. Na led samotný, stejně jako blízko ledovci se neplatící turista nedostane, tedy neměl by (pro Evu a Pavla byly v tomto případě zákazové značky spíš jako upozornění, že dál si mají dávat větší pozor). Kdo by přece jen chtěl legálně na led, pořádají se (za odpovídající poplatek) výpravy na ledovec pod dohledem průvodců, kteří vypadali ze všeho nejvíc jako himalájští šerpové. Délka takové výpravy může být od půlhodinového „očuchání“ ledu až po třídenní přechod přes Jostedalsbreen. Po ledovém zážitku jsme se vrátili na hlavní silnici a pokračovali směrem na město Lom. Po této cestě jsme přejeli údajně nejvýše položený silniční průsmyk v Norsku. Po jeho projetí se otevřely nádherné výhledy na „Domov obrů“, pohoří Jotunheimen, kolem kterého jsme pozvolna klesali k Lomu. Projeli jsme kolem pěkného historického statku rodu Elveseterů, v jehož areálu stojí 30 metrů vysoký vyřezávaný dřevěný sloup a následně vjeli do Lomu, dřevěného města umístěného do přírody. Prohlédli jsme centrum a další z norských dřevěných sloupových kostelů. Z Lomu jsme pokračovali po silnici 15 nádhernou přírodou, kdy jsme postupně z údolí vystoupali k vysokohorským jezerům a zasněženým horám. Několik kilometrů poté, co jsme odbočili na Geiranger, jsme využili možnosti vystoupat autem na vyhlídku Dalsnibba (85,- NOK, nezpevněná silnice). Výhled i počasí byly prostě boží, dívali jsme se z výšky 1500 m.n.m. dolů na hladinu Geirangerfjordu s výletními loděmi a malými domečky Geirangeru. Stojí to za to. Při následném klesání k mořské hladině se nám pravidelně otvíral pohled na blížící se fjord, který je pokládán za nejhezčí ze všech a je pod ochranou UNESCO. Po průjezdu městečkem jsme opět začali stoupat, tentokrát po druhé straně fjordu a takzvané Orlí cestě s dalšími výhledy na Geirangerfjord. Po přejezdu trajektem z Eidsdalu do Linge (131,- NOK) jsme odbočili směrem na Ålesund, ve kterém jsme večer odbočili do podmořského tunelu, pak do dalšího a dalšího, abysme se nakonec dostali na ostrov Godøy, na jehož úplném konci jsme u majáku Alnes fyr téměř na písčité pláži v neuvěřitelném prostředí rozbili tábor a o půlnoci pozorovali od majáku západ Slunce.

6. den

Probudili jsme se do pěkného počasí, opět podjeli moře a zamířili k akváriu v Ålesundu. Za 130,- NOK na osobu jsme se seznámili s místním podmořským životem. Obzvláště zajímavá a v českých podmínkách, kdy co není přivázáno řetězem, tak jakoby nebylo, zřejmě neprovozovatelná byla atrakce pro děti (ale samozřejmě se jí bavili i dospělí), kdy v mělké nádrži byli umístěni mořští živočichové od mušlí a ježků až po humry, které si zájemci mohli vytáhnout z vody a zblízka si je prohlédnout. Po opuštění akvária jsme se přesunuli na vyhlídku Aksla, odkud opravdu máte Ålesund jako na dlani. Naše další cesta vedla zpět do Linge, kam jsme den předtím dopluli trajektem, ale tentokrát jsme jeho služeb nevyužili a pokračovali po silnici směrem na další obrovskou norskou atrakci, Trollstigen. To, jak je toto místo turisticky zajímavé, nejlépe dokládá skutečnost, jak se mění (bohužel). Před několika málo roky jsme na vrcholu vyhlídkové silnice parkovali na krajnici a procházeli se po vyšlapaných chodníčcích, dřevěných schůdcích a trávě až na hranu propasti s vodopádem Stigfossen, dnes jsme zaparkovali na velkém parkovišti, vedle kterého vyrůstá betonová obludnost (budoucí turistické centrum), která bere místu veškeré jeho kouzlo. I na úžasné vyhlídky se člověk dostane už jen po přísně vymezených vybetonovaných trasách s železným rezivějícím zábradlím. Některé nápady by Norům mohli závidět i železobetonoví fanatici minulé doby. No nic, alespoň ta silnice zůstává zatím stejná, úzká, klikatá. Zase jsme viděli autobusy couvající do kopce, protože se nemohly vyhnout, zase nám nateklo do auta přímo z mnoha malých vodopádů, když jsme se moc přiblížili ke stěně a zase jsme se kochali mohutností Stigfossenu z mostu, pod který s hukotem padá. Na dolním parkovišti jsme se vyfotili se značkou s trolem, to se prostě musí, a údolím pokračovali do Åndalsnes, kde jsme se napojili na silnici 64 směr Molde. Z Åfarnes jsme přejeli trajektem do Sølsnes (147,- NOK) a drželi se dál čtyřiašedesátky, která nás dovedla k norské stavbě 20. století (jak si sami Noři zvolili), Atlanterhavsveien. Tato v překladu Cesta Atlantickým oceánem je pobřežní silnice, která po mostech přeskakuje z jednoho ostrůvku na druhý a z obou stran ji obklopuje moře. Vzhledem k tomu, jak velké bylo mé očekávání tohoto místa (vygenerované domácí přípravou a bombastickými popisy tohoto místa), byla realita poněkud zklamáním. Jistě, příroda jako vždy krásná, ale jinak jen jeden most, kterého si opravdu všimnete a po sedmi kilometrech jízdy po pobřeží je konec. Nechci nijak snižovat kouzlo tohoto místa, ale asi je lepší neočekávat od něj zázraky. Navíc se odtud dostanete do Kristiansundu podmořským tunelem, za který nelidsky zaplatíte (190,- NOK), abyste si to nedlouho po výjezdu z města na jiném místě zopakovali (163,- NOK). Druhý tunel nás „vyplivnul“ na ostrově Bergsøya (mimochodem tunel je v rekonstrukci, funguje semafor a dost dlouho jsme před ním čekali, navíc průjezd proběhl asi třicetikilometrovou rychlostí v koloně za autem s majáčky - pro milovníky motoristického sportu za Safetycarem, které jezdilo tam a zpět). Napojili jsme se na E39, přejeli trajektem z Halsy do Kanestraumu (143,- NOK) a po silnici 65 večer pokračovali směrem na Trondheim. Opět se projíždělo krásnou krajinou, nicméně už se připozdívalo, tak jsme zajeli na jednu vhodnou louku a postavili stany. Místní bodavý hmyz byl extrémně vyhladovělý a dával nám to patřičně najevo, nakonec jsme experimentálně zjistili, že jediná účinná obrana byla neustále se pohybovat. Musel to být opravdu zajímavý pohled na 4 táborníky, večeřící z ešusů a chodící při tom v kruzích. Jako daň za celodenní pěkné počasí jsme to ale překousli.

7. den

Ráno nám Pavel oznámil, že než jsme se stihli probudit, tak on se vykoupal v řece. Chtěl jsem jít překontrolovat zásoby alkoholu, jestli se do nich v noci nepustil na vlastní pěst, protože ta „řeka“ byla jakási zemědělská stoka, ve které přes pobřežní porost nebylo ani skoro vidět hladinu a maximální hloubka byla asi 3 centimetry, ale on tvrdil, že našel lepší místo, tak jsem to nechal být. Po sbalení tábora jsme přejeli zbývajících asi 50 kilometrů do Trondheimu, před kterým jsme se napojili na silnici E6. Zaparkovali jsme hned vedle Nidarosdomen, trondheimské mohutné katedrály (20,- NOK na hodinu), prohlédli jsme si katedrálu (zvenku) a přilehlé arcibiskupské rezidence (taktéž zvenku, i když Pavel s Luckou využili nepozornosti jedné vrátné a jedno z muzeí si prohlédli), prošli jsme přes historický most do centra a vystoupali na pevnost nad městem. Všechno se nám líbilo, mají to tam pěkné, kromě toho jsme narazili na slušnou kuriozitku, v jednom prudkém kopci mají nainstalovaný „výtah“ pro cyklisty. Cyklista se prostě jednou nohou zapře o takový klín a zařízení ho vytlačí na kopec. Prohlídku Trondheimu jsme ve vedru po necelých dvou hodinách ukončili a pokračovali po E6 (před a za Trondheimem jsme projeli několik mýtných bran, celkem 95,- NOK) až do Gartlandu, kde jsme odbočili na silnici 775, která nás po několika kilometrech dovedla na proslulou pobřežní silnici RV17. Opět jsme si museli dávat pozor na ovce povalující se po silnici, projížděli jsme pobřežními oblastmi, překonali trajekt z Holmu do Vennesundu (163,- NOK) a navečer dojeli do kempu (320,- NOK) přímo pod známou horou Torghatten, která je ve svém středu protknutá otvorem, „kterým by projela i loď“ (výrok z jakéhosi průvodce), což ale není nadsázka. Večer jsme si udělali asi půlhodinovou procházku k této atrakci. Cesta vedla do kopce po kamenech (jak jinak), nakonec jsme došli k otvoru, na jehož druhé straně se otevře nádherný výhled na moře a spoustu ostrovů a ostrůvků. Celý den vydrželo slunečné a teplé počasí a tak jsme spokojeni ulehli v kempu do stanů.

8. den

Počasí se přes noc bohužel výrazně změnilo, začalo pršet a ochladilo se, což vydrželo po celý den. Pokračovali jsme na sever po RV17, která skýtala krásné výhledy na norské pobřeží, k dokonalosti chybělo slunečné počasí. Tento úsek se dá po cestě na sever objet po Arktické magistrále E6 vnitrozemím, ale ačkoliv jsme po ní nejeli a tudíž neviděli, co nabízí, jsem přesvědčen, že vynechat krásu RV sedmnáctky by byla chyba. Na ní jsme tento den absolvovali 5 přejezdů trajektem (v celkové ceně 988,- NOK), z nichž dva byly hodinu dlouhé a během jedné z přeplaveb (konkrétně z Kilboghamnu do Jektviku) jsme z paluby trajektu překonali polární kruh, který byl na břehu označen glóbem, který je vděčným objektem fotografů. Nutno říci, že počasí zcela dokonale dokreslovalo atmosféru přejezdu polárního kruhu a po pětiminutovém fotografickém pobytu na palubě jsme se zcela promrzlí vrátili do útrob lodi. Případné zájemce o cestu trajekty na RV17 upozorňuji, že některé z nich (ty delší) jedou jen párkrát denně a Norové to mají spočítané tak, že vám ten další neujede jenom pokud jedete po místní klikaté silnici celkem slušnou střelbu asi tak 15-20 kilometrů za rychlostními limity. Výčitky mít nemusíte, jedou tak všichni, navíc se brzy vyseparují skupinky podobně rychlých motorek a aut, které jedou spolu, takže na další trajekt vjíždí jako první pár dobrodruhů na rychlých motorkách, následováni dlouhou kolonou goldwingů a electra glajd s přívěsy i bez, za nimi chromaři na cruiserech, a pak auta - od místních (jsou nejrychlejší), přes „normální“ autoturisty, až po ty nejrychlejší z nejrychlejších s karavanem, kteří dost často vystupovali i s posádkou hodně pobledlí :). Kdo nestihl, má smůlu, počká si pár hodin nebo přes noc. Z bezpečnostního hlediska to moc dobře vyřešené není, ale asi to funguje.

Za posledním z trajektů jsme přijeli do Saltstraumen, kde je možné ve vhodnou dobu pozorovat největší vodní víry světa, když se mezi přílivem a odlivem přesunují obrovské masy vody z velké laguny do volného moře a zpět úzkým průlivem, nicméně my jsme přijeli ve špatnou dobu. Voda sice tekla, nějaké víry se taky tvořily, ale nic, co by člověk nezažil na Vltavě na kánoi. Jelikož byl večer, bylo v plánu ještě před příjezdem do Bodo najít vhodné místo na táboření. V tomto nám plán překazila nová silnice, na kterou jsme za Saltstraumenem nečekaně najeli a ze které se nedalo nikam odbočit. Zkusili jsme zajet na boční cestu z Bodo, kde to podle navigace vypadalo dobře, ale skončili jsme na dvorku jakéhosi statku, jehož majitelka nás evidentně nečekala. Situaci vyřešila rychlá zpátečka. Rozhodli jsme se prozkoumat trajektový terminál, ze kterého jsme ráno chtěli odplout na Lofoty a potom vyjet někam za město a utábořit se. Prohlídka terminálu a jízdního řádu rozhodla jinak, takže jsme hodinku a půl pospali v autě v tvořící se frontě na noční trajekt na Lofoty (tento český přepis poněkud nerespektuje správné označení Lofoten, tedy ten Lofoten - mužský rod, jednotné číslo), který měl odplout za 3 hodiny, v 01:45 (už v této době před námi na noční trajekt čekalo přes 10 aut, ve dne je asi dobré tam přijet s velkým předstihem). Zde už jsme byli v končinách, kde bylo po celou noc regulérní světlo, žádné šero, ale i tak jsme se vzbudili až když nám výběrčí z trajektové společnosti bušil na okno. Zaplatili jsme 1.042,- NOK za trajekt a na zbývající třičtvrtěhodinu do odplutí znovu usnuli.

9. den

Na dobu předpokládaného nalodění jsem si „natáhnul“ budík na mobilu, nicméně když se ani čtvrt hodiny po jeho zvonění nic nedělo, trochu jsem znejistěl. Nakonec opět přiběhl ten výběrčí a omlouval se, že trajekt má trochu zpoždění. Evidentně nebyl jediný, který nestíhal, protože vzápětí přistál u vedlejšího mola trajekt místní pobřežní dopravy Hurtigruten takovým způsobem, že bych kapitánovi okamžitě sebral papíry. Bez nějaké větší snahy o zpomalování nebo natočení lodi do odpovídajícího směru to zešikma narval do mola a nechal loď doslova a do písmene přirazit k přístavní zdi. Poté už, a o hodně civilizovaněji, připlul i náš trajekt a my jsme vjeli dovnitř. To, že právě přijel z Lofot, jsme poznali hned, jak jsme otevřeli dveře od auta. Takový smrad z ryb jsem už dlouho nezažil. Z paluby pro auta se musí samozřejmě kvůli bezpečnosti pryč, tak jsme odešli do kajuty pro cestující. Naštěstí byl trajekt ani ne zpola plný, tak si všichni cestující včetně nás spokojeně polehali na sedačky a následující tři a půl hodiny plavby prospali. I když bylo moře docela klidné, tak jsme se trochu pohoupali, za špatného počasí to musí být síla. Probudili jsme se když loď začala evidentně zpomalovat, z paluby jsme ještě stihli nezapomenutelný pohled na blížící se štíty divokého pohoří. Nutno říct, že trajekt po cestě asi půlhodinové zpoždění dohnal. Po opuštění trajektu v Sørvågenu jsme zahnuli doleva na malou zajížďku do vesnice s nejkratším názvem na světě Å (celým názvem ovšem Å i Lofoten), kde končí silnice. Stejně jako kdekoliv na Lofotech i zde jsme zažili krásné výhledy na hory, moře, červené rybářské domky (zvané rorbuer) nad vodou, dřevěné konstrukce, na některých z nichž se ještě sušily tresky a celkovou divokost místní přírody. Dalším místem, které jsme prohlédli, bylo městečko Reine s pěkným přístavem, ale hlavně potom UNESCO chráněnou vesnici Nusfjord, do níž se normálně platí vstupné, ale protože jsme tam byli asi o půl šesté ráno, tak nikde nikdo nic nevybíral. Rybářská vesnice se svými dřevěnými domy nad vodou a atmosférou doby dávno minulé je opravdu neuvěřitelná. Následoval už pro krásami otupělou mysl poněkud monotónní přejezd Lofot po Kong Olavs veien (hlavní silnici přes Lofoty pojmenované po králi, který ji zčásti zafinancoval). Nakonec jsme se opět napojili na silnici E6 a pokračovali na sever. Kousek za městečkem Setermoen jsme v krásném lese rozbalili tábor. Jelikož jsme předtím v obchodě neodolali slevám na grilovací párky a koupili k nim za pár korun (asi 30,- Kč v přepočtu) jednorázový gril, o večeři bylo alespoň teoreticky jasno. Praxe byla trošku horší, ale po středně velkém požáru grilu a jeho okolí včetně propanbutanové bomby s vařičem a hektické hasicí akci se nakonec dobrá věc podařila a večeře uspokojila gurmánský deficit. Pavel zná tento večer jen z vyprávění, neboť se rozhodl zkonzumovat asi litr a půl bílého vína, které bylo sice při odjezdu vynikající, ale špatné uskladnění za oknem mu přineslo zvláštní octovo-burčákovou chuť, takže my normální lidi z Moravy jsme ho odmítli. Krom toho jsme otevřeli šampaňské přichystané na oslavu (den starého) přejezdu polárního kruhu, které jsme ale večer předtím strávený na lodi nechali odpočívat a ve finále se přidal i pan Jägermeister.

10. den

Den D, neboli den, který byl podle plánu určen na dosažení Nordkappu, nejsevernějšího bodu evropské pevniny (i když to není pravda), na který každoročně proudí davy turistů. Ve všech zdrojích se uvádí, že severní část Arktické magistrály E6 je přecpána karavany, obytnými auty a dalšími turistickými povozy, ale my jsme se přesvědčili o tom, že to nemusí být pravda. Vyjeli jsme po E6 na sever a nejprve překonávali vnitrozemské pohoří, později jsme ale sjeli na úroveň mořské hladiny a kopírovali pobřeží fjordů. Celá cesta je moc pěkná, silnice velice kvalitní (na naše poměry určitě) a byla v podstatě prázdná. Trošku zdlouhavý je objezd Kafjordu, který je asi 60 kilometrů dlouhý, nepochybuji, že dřív nebo později vyroste v jeho ústí most a výrazně tak zkrátí cestu. Tohle Norové opravdu umí. Fjord sám o sobě je nicméně pěkný, úzký a dlouhý, ne náhodou si ho za Druhé světové války vybrali Němci jako kotviště své chlouby, bitevní lodi Tirpitz, které to ale stejně nakonec nic platné nebylo a byla zde potopena. Podél pobřeží jsme se dostali až k Altafjordu a městu, které mu dalo jméno. Alta se chlubí pravěkými kresbami na kamenech při pobřeží fjordu, které se nachází před městem při příjezdu z jihu, nicméně stejně jako každou jinou norskou zajímavost je nemůžete minout, značení je precizní. Vstupné je vysoké, bohužel si už nepamatuji přesnou výši, ale dokonale nás odradilo. Pravdou ovšem bylo, že jsme ještě měli dlouhou cestu před sebou a nechtěli se nikde moc zdržovat. Chtěli jsme si ale prohlédnout centrum Alty a případně nakoupit nějaké arktické suvenýry. Sice jsme věděli, že staré centrum bylo za války zničeno, ale že novým centrem jsou tři kolem křižovatky stojící supermarkety a jedna nějaká správní budova jsme vůbec netušili. Prohlídku města jsme tak zredukovali na průjezd s malým nákupem potravin, o nic jsme skutečně nepřišli. Po výjezdu z Alty silnice začne stoupat na náhorní plošiny a začíná nefalšovaná tundra, sem tam nějaký zakrslý strom nebo keř, ale jinak kameny, tráva a občas voda. Po cestě se také začaly objevovat stany Sámů, kočovných obyvatel severu, kteří zde prodávají svoje suvenýry, především kůže a parohy ze sobů a další artefakty se severskou tématikou. Například pěkná sobí kůže vysoké kvality se dá koupit za nějakých 50-60 EUR. Když už jsem se zmínil o sobech, celý den se nám tato krásná severská zvířata pletla do cesty, je potřeba si na ně dávat pozor. Přece jen náraz do soba by byl trochu jiná liga, než náraz do ovce, nicméně byli jsme na jednom z trajektů upozorněni i na ranní a večerní hodiny, kdy se může na silnici objevit i mnohem vzácnější los, jehož demoliční potenciál je opět úplně někde jinde, než u soba, přece jen je „o hlavu“ větší. Při té příležitosti se mi vybavila informace, kterou jsem četl někde na internetu před odjezdem, že automobilka Volvo má jako jediná na světě i simulátor nárazu do losa, protože jejím autům se to přece jen stává častěji díky velké oblibě těchto automobilů u Skandinávců.

V severní části Norska jsou už místní názvy většinou trojjazyčné, a to v norštině, sámštině a finštině. Takže například na značce města, ve kterém jsme odbočili na poslední část cesty k Nordkappu, bylo napsáno Oldefjord - Leaibevuotna - Leipovuono. Posledních 130 kilometrů k Nordkappu vede po o něco užší silnici s o něco vyšším výskytem sobů. Začali jsme s hledáním kempu, v prvním z nich v Repvågu zřejmě nepočítali s tím, že by nějací blázni chtěli bydlet ve stanech, takže tam v podstatě pro ně neměli ani místo a nabízeli chatky. Rozhodli jsme se tedy přejet až na ostrov Magerøya, na kterém severní mys leží. Na ostrov jsme se dostali Nordkapptunnelem, za kterým nás připravili o 286,- NOK za průjezd. Kemp jsme našli ve Skipfjordenu, jmenoval se stylově Nordkapp camping, od cíle cesty byl asi 30 kilometrů. Když se teď na googlu dívám na fotky z tohoto místa, jsou tam i chatky ukotvené lany k zemi. Asi bysme přemýšleli proč, ale ráno mělo na tyto otázky odpovědět. Postavili jsme stany a navečeřeli se. V tomto kempu jsme objevili poprvé vynikající skandinávský vynález, a to chatku (někde jen altán) speciálně určenou ke grilování, ve které je připraveno vše potřebné. Stačí přijít, udělat oheň a hurá na věc. Bohužel tentokrát tento grillhouse, jak jsme to pojmenovali, obsadili nějací Noři z karavanu a nehorázně provoněli okolí. My jsme měli samozřejmě vynikající nápad postavit stany hned vedle. Po naší, tedy instantní, večeři jsme vyrazili na Nordkapp, abychom stihli půlnoc. V turistickém centru v Oldefjordu jsme před 100 kilometry viděli předpověď počasí, která „slibovala“ na půlnoc zataženo bez možnosti vidět Slunce a kolem druhé hodiny ranní vyjasnění (mimochodem na druhý den bylo slibováno jasno na celý den, mám trochu podezření, že to byl trik jak přimět turisty zůstat v přilehlém kempu o den déle). My jsme si řekli, že půlnoc je půlnoc a tak jsme urazili posledních pár kilometrů k cíli kolem 11. hodiny večerní. Vjezd na parkoviště do areálu Nordkappu nás přišel na zabijáckých 770,- NOK, ale co by pro ten zážitek turista neudělal. Kousek před parkovištěm je malé parkoviště po levé straně silnice, odkud se dá vyrazit na 9 kilometrů dlouhý trek na opravdu nejsevernější místo evropské pevniny, výběžek Knivskjellodden, ze kterého je krásně vidět Nordkapp (samozřejmě to platí i naopak). Areál Nordkappu nabízí několik kamenných skulptur symbolizujících lidskou soudržnost, hlavně ale docela velké turistické centrum, které obsahuje překvapivě zajímavou nabídku atrakcí, například barmské minimuzeum na počest návštěvy barmského krále v 19. století, také ale malou, ale velice pěknou nejsevernější kapli na světě. My, stejně jako stovky dalších turistů, jsme čekali na půlnoc. Zatímco většina lidí čekala v teple haly infocentra, my jsme se nebáli a vylezli do zimy a hlavně ledového větru, zabrali nejlepší pozorovací místa a čekali. Úspěchu jsme se dočkali tak napůl. Naštěstí se nenaplnila předpověď, že bude beznadějně zataženo (stejně jako se ve dvě nevyjasnilo), nad obzorem se objevila trhlina v mracích přes půl horizontu. Slunce jsme sice neviděli ani o půlnoci, ani později, ale bylo neustále těsně za hranou mraků a jeho záři jsme tedy viděli jasně. Stačilo to k tomu, abychom odtud odjížděli spokojeni. Po půlnoci jsme si ještě důkladně prohlédli celý areál, nakoupili suvenýry a vydali se na cestu do kempu, udělali jsme si ale ještě krátkou odbočku do Skarsvågu, ze kterého jsme se ve dvě v noci vydali na přechod nevysokého hřebenu k přírodní zajímavosti Kirkeporten, skalnímu oblouku na břehu fjordu. Musím se přiznat, že jsem v noční únavě tento výšlap nesl dost nelibě a neustálým nadáváním ho ostatním asi moc nezpříjemnil, ale nebylo to tak náročné a pochybuji, že se tam ještě podívám, takže zpětně jsem za to rád. Poté už následoval návrat do kempu a ulehnutí ke spánku za slušného počasí.

11.den

Probuzení kolem páté ráno proběhlo dost dramaticky, a to když náš stan, navržený do velmi nepříznivých podmínek, neodolal náporu větru, jaký jsem ještě nezažil. Co nebylo ukotveno lany k zemi, nemělo šanci. Stan jsme podpírali zevnitř nohama nebo zády, protože všechno bylo provázeno ukrutným slejvákem, ven se nedalo. Stačilo na vteřinu vystrčit ruku ven a výsledek byl stejný, jako bych ji právě vytáhnul z jezera. Severská idylka. Proto jakmile déšť dostatečně ustal, naházeli jsme věci do auta a vyrazili kolem osmé ráno na jih. S úplným severem jsme se loučili za silného větru, ale také se silnými vzpomínkami, stálo to za to. Pokračovali jsme po silnici E6 do Karasjoku na Norsko - Finských hranicích, kde jsme si prohlédli místní sámské centrum a parlament a nakoupili nějaké suvenýry. Cestu ze severu lemovaly občasné sámské suvenýrové stany, občas jsme museli uhnout sobům. Postupně cesta z horského rázu přešla do roviny a především po přejetí finských hranic se nezřídka stalo, že od jedné zatáčky ke druhé byly kilometry a kilometry rovné silnice. Kolem silnic mají v těchto končinách vykácené všechno do vzdálenosti asi dvacet metrů od silnice, aby nehrozilo, že na auto z lesa nečekaně skočí stádo sobů. Je to potřeba, vyskytuje se jich zde dost a silnici nevěnují zvýšenou pozornost. Zbytek dne jsme pokračovali na jih ve směru Inari - Sodankylä - Rovaniemi. Podle většiny posádky se jednalo o cestu nezajímavou jednotvárnou krajinou, já si myslím, že jsme jeli krásnou neposkvrněnou lesnatou krajinou, na kterou ve střední Evropě určitě nenarazíte. Nocleh jsme našli v kempu asi 60 kilometrů severně od Rovaniemi (26,- EUR). Kemp byl krásně umístěný u jezera, měl trochu horší sociální zařízení, ale (stejně jako snad všechny finské kempy) měl grilovací altán a saunu. Večer nás obtěžovali komáři, ale nebylo to nic proti tomu, když jsme asi o deset kilometrů dřív zajeli na vedlejší cestu s tím, že si zkusíme najít nocleh v lese. Ten jsme si nejdřív dlouho rozmýšleli, vědomi si faktu, že v oblasti se vyskytují medvědi (podle jednoho průvodce má člověk veliké štěstí, když ho potká, ale velikou smůlu, když ho medvěd roztrhá), nakonec jsme se rozhodli to risknout a vyslali Pavla na jednu lesní cestu prozkoumat podmínky. Ten se záhy vynořil zpoza zatáčky a sprintem mířil k autu. Čekali jsme, kdy se za ním vynoří medvěd, ale Pavel utíkal před rojem komárů. Přestože naskočil do auta velice rychle, za tu chvilku otevřených dveří jsme jich nabrali tolik, že jsme je ještě deset minut v autě vraždili. Inu, země tisíců jezer - z nichž každé je domovem tisíců komárů…

12. den

Stejně jako minulý den (a ostatně stejně jako všechny zbývající dny) jsme měli po celý den krásně, kolem poledne až moc. Po pohodové noci jsme pokračovali do další zastávky, Rovaniemi. Město leží na polárním kruhu a Finové z tohoto faktu vyždímali úplně všechno. Udělali z něj domov Santa Clause a tím pádem i cíl nespočtu turistů. Předpokládám, že 9 z 10 Američanů věří, že Finsko leží na severním pólu (když už tam bydlí Ho Ho Ho Santa, tak to asi bude pravda, ne?). No musím se pochlubit, že i my jsme se v tento den zachovali jako správní členové ortodoxně konzumní společnosti, neboť kromě důkladné prohlídky Santovy vesnice jsme využili i služeb údajně nejseverněji položeného McDonaldu na světě. Nicméně Santova vesnice byla zajímavější, tak o ní trochu detailněji: poté, co jsme se přenesli přes fakt, že jsou všude v červenci nazdobené vánoční stromky a vyhrávají koledy, prošli jsme rozsáhlý komplex plný hospod a obchodů se suvenýry, teatrálně jsme pro účely nezbytné fotografie překročili výrazně vyznačený polární kruh a utratili dostatečné množství financí za plyšové soby, skleničky a další nezbytnosti. Nakonec jsme si nechali to nejlepší - Santu. Na věži jeho kanceláře byl výmluvný nápis „Santa is here…“, tak jsme se za staroušem vydali. Než jsme se k němu dostali, byli jsme nuceni projít něčím, co mělo navodit pocit Santova domova, ale ze všeho nejvíc to připomínalo strašidelný hrad. Na konci cesty se vystoupalo po schodišti k Santově pracovně. Vedle schodiště mají poměrně vtipně vymyšlený a důvěryhodně vypadající stroj, prostřednictvím kterého Santa ovládá rychlost zemské rotace. U dveří do pracovny byla lehká fronta, ale rychle postupovala, takže zanedlouho před námi stála slečna v obleku skřítka nebo elfa, nebo co to, která fungovala jako sekretářka, uvaděčka, fotografka a kdoví co ještě. Santa seděl ve svém křesle, s každým si podal ruku, prohodil anglicky pár zdvořilostních otázek, načež nás elfice dvakrát vyfotila. Santa se dokonce nechal překecat k autogramu pro Pavlova synovce, ke kterému přihodil ještě nějaký pěkný vzkaz ve finštině. Jak jsme později zjistili, celou dobu pobytu v pracovně jsme byli natáčeni a naše počínání (stejně jako všech před námi a po nás) bylo živě přenášeno na obrazovky po celém areálu. Z pracovny jsme vyšli druhou stranou, kde se nás další elfka zeptala, jestli chceme fotku na papír nebo na memory stick, prozřetelně jsme si vybrali druhou variantu. Sice nás přišla na 50,- EUR (!!!), ale to jsme se dozvěděli až při placení a v šoku se nezmohli na odpor. No nic, Santa ty dárky přece z něčeho kupovat musí, ne? Kromě fotky jsme dostali i nějaké tapety na plochu monitoru, videozáznam našeho průchodu pracovnou a videonahrávku průchodu celým strašidelným hradem. Další podobně výhodné atrakce jsme si nechali ujít a s blaženým pocitem a vysátou kartou jsme odjeli do již zmíněného McDonald`s ve městě. Po odjezdu z Rovaniemi jsme pokračovali dál na Pudasjärvi, Oulu a Kaajani, před kterým jsme se rozhodli navštívit národní park Rokua. Po poměrně složitém bloudění jsme nalezli jediný vchod do parku, protože jsme už neměli do večera moc času, rozhodli jsme se pro kratší čtyřkilometrovou procházku kolem jezera. Pěkné to tam bylo, což o to, lišejníky, stromy, jezero, ale jen do té doby, než asi po deseti minutách chůze došel dech speciálnímu repelentu Predator (používanému údajně americkou armádou - nevím, kde to Pavel sehnal). Naše obyčejné Difusily a další tři značky (v různých kombinacích) nevydržely ani těch 10 minut. Jezero jsme obešli neustále se stupňujícím tempem, které ve fázi přiblížení se k parkovišti hraničilo s během, za každým z nás visel roj komárů. Za zmínku stojí, že na druhé straně jezera byla jedna z turistických samoobslužných chatek k přespání a v jejím deníku nebyla čeština vůbec vzácným jazykem. K noclehu jsme ulehli v kempu kousek za Kaajani, jehož majitelem byl pouze finsky hovořící důchodce. takže domluva byla zajímavá. Nakonec nás kemp vyšel na směšných 16,- EUR, a to jsme ještě využili grilovacího altánu k párkové párty. Cena za kemp byla zřejmě odvozena od místního sociálního zařízení, které bylo umístěno ve stodole, která byla nahnutá tak, že věž v Pise by zbledla závistí. Z kohoutků tekla voda údajně přímo z přilehlého jezera, nicméně barvu měla výrazně žlutější než jezero. By mě zajímalo, co by na to řekly unijní normy. Nakonec na nás stodola nespadla ani večer ani ráno.

13. den

Po úspěšně přečkané noci jsme pokračovali nezměněnou krajinou na Iisalmi a Kuopio. Vlastně ano, změna byla, jezer bylo ještě víc, než na severu. Z Kuopia, známeho centra zimních sportů, jsme pokračovali na Varkaus, kde jsme si prohlédli doporučovaný funkcionalistický kostel s velkou zaoltářovou freskou. Po chvíli prohlížení kostela se přihnal farář a s úsměvem na rtech se omlouval, že právě obědval a lámanou angličtinou se snažil navázat konverzaci. Když se dozvěděl odkud jsme, neznámo proč mu úsměv na rtech ztuhl, obdařil nás informačním letáčkem a byl evidentně rád, když jsme odešli. No nic. Další zastávkou bylo Mikkeli, město, které sloužilo jako velitelství finských vojenských operací během války s Ruskem, také je zde spousta vojenských muzeí. Ty jsme vynechali, protože holkám se do nich nechtělo, zato jsme obhlédli krásnou katedrálu a v zabijáckém poledním vedru si dali zmrzlinu podobnou té v Kodani, i když ne až tak moc dobrou. V tomto městě jsme si naplno uvědomili, že Finové jsou prostě divní. Hlavně teda Finky. Jejich postapokalyptické oblečky kombinující latex a kůži v černé barvě spolu s opravdu ulítlými účesy jsou zřejmě výsledkem psychických změn proběhnuvších během temných zimních měsíců. Podobně na tom byly obyvatelky skoro všech oblastí mezi Nordkappem a Helsinkami. Po zmrzlině jsme vyrazili dál na jih s tím, že v dalším slavném zimním středisku, Lahti, vyjedeme na vyhlídku na nejvyšší věži areálu skokanských můstků. Bohužel bylo zrovna ten den zavřeno, na dvou menších můstcích trénovali skokani na keramice a umělé trávě, doskočiště velkého můstku bylo přebudováno na bazén. V Lahti jsme tedy navštívili jen jeden z kostelů, jejichž autorem je slavný finský architekt Alvar Aalto. Z Lahti jsme pokračovali na Helsinki, přičemž tento úsek jsme strávili průjezdem poměrně silné letní bouřky. Plán pro Helsinki byl prozkoumat situaci s trajekty do Tallinu, případně koupit lístky, a najít někde kemp pro nocleh. Situace s trajekty byla dost mizerná, neboť z třech nebo čtyř společností, které tuto linku provozují, nám pouze ve Viking line řekli, že ještě mají na lodi na další den místo pro auto (měli poslední tři místa), tak jsme po krátkém váhání koupili tyto lístky (celkem za 145,- EUR). Kempy byly v Helsinkách dva (na tom se vzácně shodl tištěný průvodce, GPSka a dokonce i mapa města v terminálu Viking line), přičemž ten bližší byl asi 12 kilometrů daleko od trajektových terminálů. V průvodci psali, že je pěkný a je tam vždycky místo, tak jsme se tam vydali. Trošku podezřelé mi připadalo, že prakticky od terminálu na něj byly směrovky (i na dálnici), ale neřešil jsem. Řešit jsme začali, až když nám na recepci řekli, že už nemají ani místo na kolík od stanu. Vydali jsme se tedy do druhého z kempů, na druhé straně města, v Espoo, asi 40 km daleko. Tam jsme dojeli něco málo po desáté večer a slečna na recepci nám řekla, že už mají zavřeno. Lehký nátlak nakonec bránu otevřel, nicméně nocležné (39,- EUR) putovalo zřejmě slečně do kapsičky, protože nás pustila pod podmínkou, že budeme platit cash a nepotřebujeme doklad. Evidentně to funguje i ve vyspělejších zemích, než je ta naše. Kemp byl trošku masovější, než ty předchozí, ale pro naše účely plně postačoval.

14. den

Na ráno jsme měli naplánovanou prohlídku města, na kterou jsme však kvůli potížím se sehnáním trajektu nakonec měli jenom hodinu. Jak jsme ale experimentálně zjistili, v panujícím vedru to bylo až až. Za tu dobu jsme stihli prohlídku obou pravoslavných chrámů, senátního náměstí a trhu v přístavu. Pak už jsme se zařadili do fronty na trajekt, resp. do jedné z asi osmi front. Loď zcela naplnila očekávání vytvořená obrovským množstvím aut, autobusů, kamionů a kdoví čeho všeho ještě. Měla 10 pater, jmenovala se Viking XPRS a byla to v podstatě jedna velké plující hospoda sem tam přerušená nějakým obchodem (kde polovinu sortimentu tvořil alkohol - včetně například Finlandie v PET flaškách). Než se poslední vozidlo nalodilo, tak byl polovina pasažérů pěkně přiožralá. Plavba trvala dvě a půl hodiny a loď se za tu dobu ani nehnula, kdyby nebyly cítit vibrace motorů, člověk by nepoznal, že se to pohybuje. Na lodi jsme se (jako všichni ostatní) naobědvali - kdo by to chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, ať navštíví IKEU, ty masové kuličky, které na lodi všichni jedli, tam mají taky. Ale dobrý. Po vylodění jsme prošli centrum Tallinu, hned jsme poznali, že jsme se posunuli do jiného světa. Ani ne tak okolím, město je krásné, lidi v pohodě, ale na silnici je to jeden dobytek vedle druhýho, dopravní předpisy jsou orientační, ve městě neprodávají Sámové sobí kůže, ale Arabové nejrůznější verbež (skleničky s Usámou bin Ládinem, Stalinem, Michalem Jacksonem, apod.). Kostel byl taky výrazně poznamenaný dlouholetou nadvládou režimu ctícího jiné hodnoty. Po relativně slušné silnici (Vai Baltica) jsme se vydali směr Lotyšsko, nicméně než jsme tam dojeli, tak jsme těsně před hranicemi našli nejlepší kemp celé dovolené. Než se tak ale stalo, trefili jsme špatnou odbočku a zajeli do komplexu nějakého hotelu, ze kterého nás hodně naštvaně vyprovázel postarší chlápek v nějakém SUV, ve kterém nás pronásledoval až k bráně, aby si byl jistý, že jedeme pryč. Evidentně se tam scházela podivná vyšší společnost a kdoví, co tam dělali. Ten správný kemp byl prázdný, levný (25,56 EUR), pěkný a hlavně, asi 50 metrů od nekonečné písčité pláže. Moře bylo jako kafe, trochu nás překvapilo, že není vůbec slané, tak jsme pro jistotu ověřovali naši polohu v mapách, ale moře to opravdu bylo. Ve vodě jsme strávili celý večer a pak ještě dlouho seděli na pláži.

15. den

Na ráno nám kemp připravil ještě jedno překvapení, a to možnost snídaně formou švédských stolů za pár korun (nevím už kolik přesně, ale na naše to byla ani ne padesátikoruna). Pavel se pro jistotu zeptal, jestli může opravdu neomezeně konzumovat, byl ujištěn, že může. Asi se hodně divili, když jim pak během deseti minut zmizela velká část všeho, včetně několika vajíček, pěti zavináčů a dalších dobrot. Taky bylo potom Pavlovi pěkně špatně. Na ten zbytek jsme se vrhli my ostatní a civilizovaně se nasnídali. I tak to ale pak už radši sklidili. Hlavním bodem tohoto dne byla prohlídka hlavního města Lotyšska, Rigy. Město pěkné, krásně opravené hlavní náměstí, nikoho by nenapadlo, že ty nádherné starobylé domy byly postavené kolem roku 1995. Samozřejmě podle původních středověkých plánů. Překvapením Rigy byla lehce vánoční výzdoba, která byla způsobena oslavami 500 let od prvního vánočního stromu ve městě. Asi to slaví celý rok. Pak už nás čekal jen přesun na jihozápad směr Polsko. Ještě jsme zažili komickou situaci, když jsme se chtěli najíst v restauraci u jednoho supermarketu a vedli s personálem dost náročnou anglicko-německo-ruskou konverzaci, ale dobře to dopadlo. V plánu bylo v Polsku najít kemp a další den dojet domů. Bohužel kempy, které jsme viděli po přejetí polské hranice, jsme nechali bez povšimnutí, protože jsme měli pocit, že můžeme ještě hodinku nebo dvě jet, pak už jsme na žádný kemp nenarazili. Vlastně na jeden ano, ale ten byl zavřený kvůli probíhající svatbě, i tak jsme to zkusili. Vyprovodit nás přišel borec, jehož vzhled byl někde mezi Arnoldem a Železným Zekonem, věřím, že kdyby mě jednu natáhl, tak tu necelou tisícovku kilometrů domů doletím. Naštěstí se choval slušně a snažil se nám poradit, kde máme hledat kemp, ale posílal nás tam, odkud jsme přijeli, tak jsme to vzdali. Před půlnocí jsme podnikli zoufalý pokus o vybudování tábora na poli u jedné z vesnic, nicméně rychle se blížící bouřka způsobila, že jsme všechno zase naházeli do auta a jeli dál. V noci jsme projeli Varšavou a pokračovali dál na Katowice a Cieszyn/Český Těšín. Za Varšavou jsme chytli brutální bouřku, voda stála na silnici, nebylo nic vidět. O síle bouřky vypovídá i to, že ji neustála elektronika Passatu a z ničeho nic na nás vyskočila hláška, že nám selhal brzdový systém a máme zastavit. To nás pochopitelně (na dálnici) dost vyděsilo, nicméně obezřetná zkouška systémů a vizuální kontrola brzdové kapaliny (ubývá/neubývá) poruchu nepotvrdily, tak jsme opatrně pokračovali dál. Po rozednění jsme v Českém Těšíně přejeli hranice a sice unaveni, ale celí kolem osmé hodiny ráno dorazili do Brna. Pak už následovalo jen obligátní vybalování a vrácení auta, okořeněné tím, že moje auto bylo mezitím v rámci blokového čištění odtaženo. Smutné na tom bylo hlavně to, že jakmile jsme přijeli, tak jsem kontroloval, jestli stojí tam, kde jsem ho nechal (stálo) s tím, že ho přeparkuju blíž k domovu jak se vyspím, no a pak už tam nestálo. Po takové vydařené dovolené mě to ale nemohlo rozhodit…

Rady a tipy

Počasí:

Při cestě na sever je potřeba počítat se všemi eventualitami. Můžete mít štěstí a mít čtrnáct dní jasno a 25 stupňů, může vám taky čtrnáct dní pršet a být o 15 stupňů míň. Velmi pravděpodobně se během čtrnácti dní oba tyto extrémy a všechny možnosti mezi nimi vyskytnou. V Norsku je počasí více ovlivněno oceánem, než například ve Finsku. Vybavení je potřeba mít na každou situaci, což je poněkud komplikace oproti cestě někam na jih k moři.

Ubytování:

V Norsku je vysloveně povoleno volné táboření za dodržení určitých základních podmínek (veřejný pozemek, nejméně 150 metrů od obydlí, slušné chování). Kempů je dostatek, existuje i mnoho odkazů na ubytovny, které jsme ale nevyužili. Ve Finsku byl také dostatek kempů, v Pobaltí a především v Polsku to bylo s kempy výrazně slabší.

Ceny:

Obecně jsou ceny ve Skandinávii o úroveň výše než jinde, například v Norsku jsou ceny potravin zhruba ve stejných hodnotách jako u nás, ale v Norských korunách (tzn. cca 3x dražší). Benzín je dražší než nafta asi o 3,- CZK, nafta stojí kolem 38,- CZK, benzín přes 40,-. Ubytování v kempech je překvapivě poměrně levné. Ceny potravin ve Finsku jsou nepatrně nižší než v Norsku, benzín je zhruba jako u nás, ubytování je vyloženě levné. Pobaltí je výrazně levnější než Česká republika, a to ve všem. Všude jsou drahé trajekty.

Silnice:

V Německu obecně velmi kvalitní dálnice, podle některých informací můžou být velmi špatné dálnice v bývalé východní části. Pozor na čerpací stanice, v ČR je jejich hustota extrémní a jsme na to zvyklí. V Německu jsou obvykle na dálnici po 50 kilometrech, některé z nich ale nemusí mít otevřeno přes noc. V Dánsku je kvalita dálnic dobrá, obecně je vše podobné jako v Německu. V Norsku jsou dálnice pouze v okolí velkých měst, jinak se jezdí po velmi kvalitních silnicích (pokud si u nás n

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Norsko 2014

    Cestopis z okružní jízdy po jižní části Norska v srpnu 2014 po vlastní ose a bez cestovky. Trasa byla zvolena od přístavu Kristiansand, nejjižnější místo Norska - Lindesnes, dále podél pobřeží až k Trondheimu a vnitrozemím zpět do Osla. V rámci více

Komentáře
38
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Neregistrovaný uživatel
19.03.2018 07:03:19 37.188.224.***
Cestopis do mailu  

Dobrý den, tak jako ostatní bych prosil o zaslání cestopisu i s náklady na mail vacik.jakub1@gmail.com, v červenci se chystáme na 20 dní do Norska, velmi by nám to pomohlo. Děkuji :-)

Neregistrovaný uživatel
15.03.2018 14:33:33 91.214.158.***
Cestopis do emailu  

Dobrý den, prosím o zaslání cestopisu a nákladů na můj email. Máte to moc krásně sepsané, v červnu se chystáme na 25 dní do skandinávie, tak by se nám to hodilo:-)kveta.svatonova@gmail.com
Děkuji mockrát

Neregistrovaný uživatel
19.11.2017 15:24:25 193.179.175.***
Cestopis do mailu - Karin  

Dobrý den, můžu požádat o zaslání celého cestopisu na mail: karin-kempna@seznam.cz ? Máte to krásně sepsáno a moc prima se to čte. Nakoplo mně to k akci a ... uvidíme :-) Děkuji za pomoc
Karin

Neregistrovaný uživatel
12.10.2017 21:06:33 78.102.45.***
cestopis  

Dobrý den, rád bych s rodinou navštívil Norsko autem, prosím o zaslání Vašeho cestopisu a náklady na m1.r1@centrum.cz, děkuji za pomoc Michal

Neregistrovaný uživatel
03.07.2017 16:06:20 212.24.148.***
Celý cestopis  

Dobrý den, také bych poprosila o zaslání celého cestopisu a hlavně poslání sekce s celkovými náklady na e-mail PetraW105@seznam.cz

Jinak je to strašně hezký cestopis :)

Děkuji, Peťa

Neregistrovaný uživatel
03.02.2017 20:31:45 88.101.140.***
Ivana  

Dobrý den, mohla bych také poprosit o podrobnější cestopis i s náklady? ivankaaa.n@centrum.cz mockrát dekuji

Neregistrovaný uživatel
13.09.2016 20:52:50 195.62.16.***
cely cestopis a náklady  

Dobry den, planujeme jet na podobný výlet. Mohl bych Vas také poprosit o cely cestopis včetně nákladu? Díky.

mcarnoky@gmail.com

Neregistrovaný uživatel
27.05.2016 11:47:59 88.101.182.***
Prosím o cestopis na email  

Krásné napsané,prosím o cely cestopis,letos tam také chceme vyrazit.predem moc dekuji svobodnik.martin@seznam.cz

Neregistrovaný uživatel
23.04.2016 22:27:05 89.103.51.***
prosím zaslat cestopis na email  

Perfektní čtení, bude se v červenci hodit. otesarek@email.cz prosím prosím díky

Neregistrovaný uživatel
03.02.2016 13:41:53 81.31.42.***
Celý cestopis  

ZDravím, plánujeme letos také Norsko autem, můžu poprosit o celý článek do emailu mysaky@seznam.cz . Díky moc

Monika
03.05.2015 17:24:17 109.80.189.***
Konec článku  

Ahoj,

chystáme se letos do Norska a v podstatě stejnou trasu jako vy a váš cestopis mi přijde parádní -> bylo by možné poslat mi zbytek článku na mail rambouskova.monika@gmail.com? O:-)

jarda
16.04.2015 14:20:21 193.86.22.***
náklady a cely cestopis  

Dobry den, planujeme jet na podobný výlet. Mohl bych vas také poprosit o cely cestopis včetně nákladu? Díky. Jarda.postak@centrum.cz

jiří svoboda
02.04.2015 21:09:41 79.59.62.***
prosba  

Dobrý den,

celý cestopis mě zaujal i vzhledem k tomu že obdobnou cestu plánuji. Prosím mohl bych od Vás obdržet na svobodajir.@seznam.cz i hrubý finanční kalkul celé výpravy.

Děkuji

Jiří
31.01.2015 12:36:25 79.98.153.***
celí cestopis  

Dobrý den, mohla bych Vás také poprosit o zaslání celého článku na jiri.pancenko@seznam.cz děkuji.

Michal
23.01.2015 20:23:59 89.177.109.***
cestopis  

Dobrý den, mohu poprosit o zaslání celého cestopisu na kacirekmichalseznam.cz. Díky M.K.

Zpět na všechny diskuze